BORDEL

Boulder Games 2014, Velmez

Na prosinec se vždy těším nejen kvůli Vánocům, ale taky protože vím, že se ve Velkém Meziříčí budou konat moje oblíbené „velké“ Boulder Games! Sally s Olinem spolu s partou lidí okolo SCVM (Sportovní centrum Velké Meziříčí) letos uspořádali již třetí ročník závodů, které svou kvalitou šlapou na paty závodům zařazeným do série ČP.

Každým rokem na závody jezdí lepší a lepší borci, probojovat se do finále začíná být stejně obtížné, jak na závodech ČP. U holek si závod (já říkám naštěstí!!!) drží charakter spíše lokálních závodů, kam se sjíždí holky „mojí“ kategorie. Čas od času se objeví i silné holky, ale pořád jsou to spíše výjimky.

Letos si pro nás Olin a jeho podrž-šroubovák Sally pro nás připravili celkem 14 kvalifikačních bouldrů a 4 bouldry do mužského a 4 bouldry do ženského finále. Kvalifikace byla rozdělena do dvou skupin, kdy každá měla hodinu a půl na přelezy.Kvalifikační bouldry byly stejné pro holky i pro kluky, takže bylo potřeba, aby pokrývaly docela širokou paletu obtížnosti. Bouldrovka ve Velmezu je sice menší, ale nabízí v pohodě profily s dostatečnou výškou. Kluci navíc od AIXu půjčili asi tak deset tun krásných struktur, vedle toho mají sami zásobu moc krásných chytů, oblinek, kukuřiček, a všeho možného, tohle všechno spojené s Olinovým stavěčským umem nechalo vzniknout dle mého názoru velmi povedeným bouldrům.

Na Boulder Games a u Olinových bouldrů se krásně ukazuje, co to jsou „bouldrové bouldry“, nebo taky závodní bouldry takřka svěťákového typu. Jsou to bouldry, kde nestačí mít „jen“ sílu, ale musíš mít určitou úroveň síly, ne nutně té nejkrutější na světě, a tu musíš ještě doplnit o schopnost pohyb vymyslet a správně se do všeho poskládat.

KVALIFIKACE

Z celkem 14 bouldrů bych za sebe hodnotila tak, že čtyři bouldry byly opravdu těžké, pět bouldrů bylo středních a pět bouldrů bylo lehkých (samozřejmě tady to je hodně subjektivní hodnocení). Osobně bych řekla, že s ohledem na stanovený čas a počet bouldrů byla jejich obtížnost nastavena velmi vhodně. Já jsem dala nejdřív pět lehkých bouldrů a potom jsem věděla, že je čas na ty střední. Snažila jsem se i taktizovat, které bouldry polezu dřív a které později. Ty v převisech jsem se snažila vylézt (nebo naopak vyškrtnout ze seznamu) co nejdřív a ty techničtější v kolmici nebo jen mírném převisu jsem si nechávala na později.Velkou radost mi udělaly všechny střední bouldry, které se mi podařilo flashnout nebo dát do druhého pokusu.

„Bouldrovýboulder“ po modrých strukturách, krásná záležitost!

 Jeden z bouldrů, které se mi z kvalifikace vryly do paměti, byl boulder č. 8, zelený smrťák v kolmici. Nástup krása, technická záležitost obsahující v sobě můj oblíbený dřep na jedné noze (díky bohu, že po neúspěšném pokusu vylézt Pěnu na Petráči jsem se rozhodla se na dřepy na jedné noze zaměřit), následovaný krokem, kde by se mi hodila schopnost Saxány natahovat ruce do libovolných rozměrů. Klára Halmo se v tomto kroku hezky snížila a z levé nohy a s levou rukou co nejdál od hrany špičkami prstů dosáhla na řezku na trojúhelníkové struktuře, potom v mžiku zamkla, stoupla si na řezku pod strukturou a šla dál. Toho jsem já ale schopná nebyla, máme sice s Klárou přibližně stejný rozsah, ale za boha jsem nebyla schopná se natolik snížit v nohou a dosáhnout tam staticky. Zvolila jsem tudíž rizikovější postup přepadnutí, po pár pokusech se mi podařilo konečně přeprat vrata, zpevnit pořádně střed těla a přepadnutí ustát. Tady teprve sranda začínala. Podařilo se mi naslepo našlápnout řezku, přidat druhou ruku, vyměnit nohy a jít pravou nohou do dobrého trojúhelníčku, trochu zklepat a jít do dalšího trojúhelníčku pravou rukou, potom do hrany, nahodit nohu zase někam pod bradu a pomocí hrany se postavit. Do teď to bylo všechno sice těžké, ale až poslední krok do topu ve formě hrazdy byla ta pravá zábava. Viděli jste ten vtip na facebooku, který končí větou „No, you are just tall“? Jo, tak tady jsem si na něj vzpomněla.

Boulder č. 8 aneb nejdřív přísaha na řezku

A potom hola hop!

Zatímco pro některé tady už byl pouhý absolutně nudný nátah do hrazdy, tak pro nás od 168 cm dolů začínala mentální hra. Bylo potřeba do hrazdy skočit levou rukou a buď hned přidat pravou a zavlát na hrazdě jako prapor, nebo skočit levou, nohy v tu chvíli jsou ve vzduchu a modlit se, že pravačka vydrží na hraně, potom zašpičkovat hranu a přidat obě ruce. Jen když tohle píšu, tak se moje dlaně zase potí jako při sledování mistrovství světa v boulderingu. Než jsem se poprvé dostala úplně nahoru, tak jsem si říkala: „A nebudu taková, jak ostatní holky, co tam deset minut stojí a marně se snaží dosáhnout do topu staticky a potom už nemají sílu tam prostě skočit a to totální madlo čapnout a nepustit! Já do toho prostě hned skočím a bude!“ Čili tímto se oficiálně kaju, protože to dopadlo tak, že napoprvé jsem dolezla nahoru, deset minut naznačovala všechno možné od natahování se, proklepávání, dalšího natahování, pružení v nohou před skokem, odpružení nohou, protože nejsem schopna skočit, další pružení, další odpružení a tak dále a tak dále, dokud už to nebylo trapný i mě, tak jsem udělala trapný „jakože“ pokus skočit, slítla jsem dolů ani jsem nemrkla a říkala si, „proč jsem tam sakra neskočila???“. No abych to zkrátila, bylo za pět minut konec kvalifikace a já nastupovala do posledního pokusu. Udržela jsem přepad a za chvilku už jsem zase stála „tam nahoře“. Za mocného povzbuzování jsem naskočila na hrazdu levačkou a visela jsem tam najednou za tři články, ovšem naskočení nebylo to, co bylo potřeba, bylo potřeba skočit. Tudíž jsem byla v situaci, kdy jsem za tři články visela na hrazdě, zkroucenou nohou jsem se „přidržovala“ trojúhelníku, pravou ruku jsem stále měla na hraně. Bylo mi jasné, že takhle se mi přidat nepodaří. Rozhodla jsem se hrazdu pustit, udržela jsem vrata a zase jsem stále na trojúhelníku, obě ruce na hraně. Tak znovu, výhled na hodiny mě ujišťoval, že tady nebudu tentokrát trávit deset minut, do konce zbývaly asi tři. Další podělanej náskok a další vis na třech prstech. No to snad ne! Už na sebe začínám být naštvaná. Další krok zpět. Dvě minuty do konce. Dole jsem zaslechla postesk některé z holek, že si ten boulder chtěla ještě zkusit, tak ať už to dolezu. Jo, jo, to je přesně můj ďábelský plán, ideálně dát top a zároveň blokovat boulder co nejdýl. Nic, poslední pokus, teď nebo už nikdy! ÁÁÁÁÁ HOP! Levačkou držím hrazdu, pravačka stále díky bohu na hraně, nohy chvilku ve vzduchu, rychle pravou nohu zahákuji na hraně a přidávám! Tak tohle mě stálo hodně sil. Obrovská radost! A zároveň konec kvalifikace.

Teď nastupuje hned druhá skupina. Já využívám času a jdeme s Evčou, Inkou, Emilkou a klukama na jídlo. Teď je potřeba pořádně zregenerovat. Myslím, že do finále postoupím. Holky mají míň topů a v druhém kole kvali už jsou „jen“ Růža, PeťaTef. a Maky.

Suma sumárům, do finále postupuje šest z celkového počtu devíti holek. To se může zdát, jakože vlastně vůbec nebylo těžké se do finále dostat. Ale v podstatě jsme se sešly holky, co lezeme hodně stejnou úroveň, tudíž rozhodně nebylo předem jasné, kdo půjde do finále a kdo ne. Já jsem maximálně spokojená, postupuju do finále z druhého místa s 10 topy na 19 pokusů. První postupuje  Peťa Růžičková, která dala 13 topů. Těsně za mnou s 10 topy na 21 pokusů je Klára Halmo. Finálovou šestku kompletuje ještě Evča Uvízlová, Maky Kopecká a Emilka Gelová.

Kluků bylo v obou kvalifikacích přes 40 a závodů se zúčastnilo plno standardních finalistů závodů ČP. Po snad pěti letech se taky na závodech ukázal Radovan Souček, legenda českého boulderingu a to jak na skalách, tak na závodech českého i světového formátu. Do finále se probojovalo nakonec devět borců a troufnu si říct, že výsledky byly docela zajímavé. Někteří silní borci se do kvalifikace neprobojovali a tak jsme ve finále mohli vidět některé nové tváře, které na to evidentně hodně šlapají. Místní měli určitě velkou radost z postupu obou bratrů Bradáčů a taky Martina Dvorského.

FINÁLE

Organizátoři si pro nás letos připravili nový formát finále skoro svěťákového formátu. Všichni finalisté lezou nejdřív na jednom bouldru, každý má 4 minuty na přelez, pokud někdo topuje dřív, jde okamžitě další člověk. Jediný rozdíl od světáku byl ten, že člověk musel v limitu topovat, nikoli pouze nastoupit boulder. V mezičase jsme byly s holkama zavřené v izolaci, kde bylo občerstvení a fakt zábavná atmosféra (ne jak to ticho, co jsem „slyšela“, když jsem mužskou izolací procházela na záchod o pár hodin později). Bylo vždycky zajímavé, jak se jednotlivé holky tvářily po návratu z bouldru, za jak dlouho se vrátily, co diváci, jak moc řvali, většinou daná holka prozradila, jestli dala top nebo zónu, takže člověk tušil, jak je na tom.

Finálový boulder č. 1 se mi moc líbil, kolmice, nástup z luxusní obří struktury, nástup ruce na profilu (žádný chyt), bylo potřeba dostat se doprava na dva kameny, zóna byla nic moc pyramida, následně nahoru do velké diamantové struktury a top ve velkém dobře beroucím chytem. Bylo mi jasné, že se budu zase potýkat s mým oblíbeným přepadáváním, tentokrát vylepšené – bez rukou. Strategie byla jasná, musím se trefit do té části kamene, která je spíše dál od stěny, vyhlídla jsem si to místo a šla na věc. Noha byla umístěna správně, ale najednou cítím, jak jdu od stěny, rukama jsem zamávala jako bych byla pták a spadla jsem. Ve druhém pokusu jsem šla na věc s větším klidem, přepadla jsem nohou na kámen a stála jsem stabilně rozkročená. Tělo jsem nasměrovala ke kameni, chytla jsem jej z boku a přitáhla se, postavila na jednu nohu a šla do nic moc beroucí zóny a potom do úplně nejspodnější části diamantu. Podívala jsem se nahoru, kde v nebeských výšinách se tyčil vrchol diamantu a mě najednou napadlo: „Pane bože, že bych při obhlídce bouldru přehlédla nějaký chyt za hranou? Vždyť tady nic není!“ Pak jsem se uklidnila a vzpomněla si na dobrý princip „dej nohu nahoru“, dala jsem pravou nohu co nejvýš na kámen a rozhodla se skočit nahoru na diamant a modlila se, aby zabíral. A zabral. Byl to skvělý pocit, slyšela jsem diváky, kteří byli skvělí, díky jejich řevu jsem si připadala jako pírko a při skoku si připadala ladná a silná! Top byl dobrý, velký chyt, do kterého se dalo skočit. Napadlo mě nahodit patu a krok si pojistit, ale nakonec jsem do topu prostě naskočila.

Boulder č. 2 vypadal výživně, nebyl na něm ani jeden chyt, pouze jedna řezka přidělaná k jedné ze struktur. Do prvního pokusu jsem dala všechno a dolezla jsem až k tomu. Najednou jsem se ocitla v situaci, kdy jsem levačkou držela strukturu na spoďák, pravačkou horší stranu trojúhelníku a potřebovala se dostat do topu hodně vlevo, na hraně. Žádné technické, statické řešení mě nenapadlo, tak jsem do topu prostě skočila pravačkou a snažila se rychle přidat levačku. Bohužel už jsem byla dost unavená a tělo se mi vymrštilo od stěny a už jsem letěla dolů. Velmi zajímavá byla technika chytače, který mi dal perdu do obou půlek a sestřelil mě tak při mém pádu dolů. Druhý pokus byl velmi podobný, nahoře jsem měla trochu víc síly, ale i tak jsem dopadla úplně stejně. Včetně další perdy do zadku. Peťa Růžičková nám potom prozradila, že si pomohla odlišným úchopem spoďákové struktury „na šidítko“, který jí umožnil jít do hrany na statiku.

Finále holky – boulder č. 2

Na třetím bouldru jsem nechala hodně, včetně kůže a krve. Olin asi tušil, že budeme obzvláště čerstvé, tak umístil třetí boulder do místního největšího převisu. Tady se ukázalo, jak kdo dokáže věci vymyslet. Mě se to bohužel nepodařilo a byla jsem ráda aspoň za zónu. Po závodech nám Peťa ukazovala, jak boulder lezla ona, zkusila jsem si to a sekvenci v pohodě vylezla. Holt tady se ukazují její zkušenosti a vylezenost.

Finále holky – boulder č. 3

Poslední boulder byla třešnička! Luxusní, pro mě flashovací záležitost, na které jsem konečně zúročila hodiny a hodiny, které jsem kdy strávila sledováním světáků v bouldrech. Nástup mohl některé lezkyně napálit. Boulder byl umístěný v mírném převise a člověk musel nastoupit mezi dvě poloviny obří AIXové koule, jednu ruku na horní struktuře, druhou vpravo jen tak na stěně. Jakmile jsem ten boulder viděla, bylo mi jasné, že musím nastoupit zády k profilu. Jakmile jsem nastoupila, už to šlo ráz na ráz, přidat ruku na horní strukturu, trošku přejít k okraji, chytnout chyt na vedlejší struktuře, podvěsit se, druhá ruka, ustát vrata, nahodit nahoru patu, vytlačit do dobrého chytu a potom křížit (nebo přebrat a jít napřímo) do dobrého topového chytu. Tenhle boulder, to bylo něco pro mě a zároveň krásné zakončení finále – flashem.

Finále holky – boulder č. 4

Až do třetího bouldru byla na druhém místě Emilka Gelová, ale tímhle svým flashem jsem si svoje druhé místo z kvalifikace vzala zase zpátky. První skončila Peťa Růžičková (škoda že se nepřijímaly sázky na vítězku, kurz by byl asi nic moc, ale výhra zcela jistá), která zaváhala pouze na jedničce, kterou dala na třetí pokus, ale zbytek bouldrů vylezla naprosto suverénním způsobem. Třetí byla Emilka Gelová.

V klučičím finále se o bednu utkalo celkem 9 kluků. První boulder byla opět technická záležitost v kolmici, kdy tam byl pouze označený čtvereček úplně nahoře, nikde nic, jen malá řezka na nohu. No byla jsem zvědavá. Pár borců top zvládlo, ale hodně kluků se v bouldru dost vytrápilo. Hlavně menší kluci, kteří ať se roztahovali, jak chtěli, tak nebyli schopní udělat krok z nástupových kamenů do boku k hraně. Druhý boulder byl tak trošku nuda, vizuálně krásný, ale tím, že se na něm nikdo moc nehýbal, tak to nebylo ono. Až David Kozel diváky nadchnul jediným topem tohoto bouldru, díky za něj. Trojka byla hodně podobná holčičímu bouldru, ale ochuzená o některé velmi nápomocné chyty, opět jsme se nedočkali příliš kroků a topu žádného. U posledního finálového bouldru museli kluci nastoupit taky mezi dvě polokoule a potom naskakovat na nic moc chyt umístěný nahoře na horní polokouli. Tady se obávám, boulder opravdu diskvalifikoval malé lidi. Tak silní kluci, jako je Suk nebo Kozel se v bouldru nehýbali a chyt ani jednou neudrželi, zatímco vyšší kluci občas v bouldru vypadali, jakoby si pro chyt jen tak sáhli. Obecně se snažím vyhýbat tomuhle remcání na výšku, ale tady mi to přišlo tak evidentní, že není možné to nezmínit.

Finále kluci – boulder č. 1

¨

U kluků byl výsledek finále docela překvapením. Vítězství se s dvěma topy vybojoval Martin Dvorský, kterému moc gratulujeme, protože konkurence byla opravdu vysoká. Druhý se umístil Lukáš Hammerschmied a třetí David Kozel.

CELKOVÉ HODNOCENÍ

• Kvalifikace: 14 bouldrů na 90 minut při zvolené obtížnosti hodnotím velmi pozitivně. Člověk měl čas obhlídnout všechny bouldry, vyřadit nereálné a měl čas tak akorát, aby ukázal, na kolik topů natrénoval. Nestalo se mi, že bych podobně jako u některých ČP zjistila, že mám hodinu na 12 bouldrů a že na konci u některých ani netuším, o čem byly, protože jsem na ně neměla čas. Bouldry byly moc pěkné, žádné tupé jednokvašky, ale pěkné pohyby po pěkných chytech a strukturách.
• Kluci na závody zajistili fakt parádní struktury a chyty, na kterých byla radost lézt!
• Kvalifikace: Co mi přišlo trochu nešťastné, je zařazení tří holek do druhé kvalifikační skupiny. Z těchto tří holek dvě postoupily do finále a měly pouze jednu hodinu na regeneraci před finále (holky z první skupiny měly mezi kvalifikací a finále pauzu dvě a půl hodiny). Poděkování organizátorům ale patří za to, že když jsem se dopředu ozvala s prosbou o přeřazení do první skupiny, tak mi v pohodě vyhověli, možná se stačilo jen zeptat J
• Finále: Jakožto lezkyni se mi moc líbil nový systém finále, kdy jsme se všechny holky vystřídaly na jednom bouldru, pak na druhém, atd. Z hlediska závodníka bylo super, že člověk měl mezi bouldry vždy 20 minut pauzu a do každého bouldru tak šel relativně odpočatý a mohl do něj dát úplně všechno. Na rozdíl od systému 4 minuty lezeš, 4 minuty pauza, 4 minuty lezeš, atd. Kdy máš problém popadnout dech a do každého dalšího bouldru jdeš víc a víc vyčerpaný. U holek si myslím, že to bylo i pro diváky atraktivní, protože se hodně lezlo a topovalo se taky docela dost. U kluků, kde bylo devět borců a ti se v některých bouldrech trápili už při nástupu a míň se lezlo a míň topovalo to už taková zábava z pozice diváka nebyla. Chtělo by to lehčí věci, aby se pořád něco dělo a hodně topovalo a kluci se rozřadili v počtech pokusů na topy spíš než v počtu pokusů na zóny. Ale chápu, že tohle odhadnout není žádná sranda.
• Atmosféra na závodech ve Velmezu je jedna z nejlepších vůbec a proto se sem ráda vracím!
• Chválím taky za diplomy, které nejsou automatické na všech závodech, a já si potrpím na pěknou památku, kterou si můžu doma pověsit na ledničku J

Fotky z akce najdete na Facebooku SCVM zde 

peliška