pondělí 29. srpna 2011

MTBO

Na zápočet do školy jsem se potřebovala zúčastnit orientačního závodu. Nejzajímavější mi přišel Rybákův slídil, orientační závod dvojic na horských kolech. Kupodivu mi ani nedalo velkou práci přemluvit tátu aby do toho šel se mnou, ba naopak, jako by to v něm vzbudilo kousek malýho kluka, který nadšeně plánoval strategii. Když jsem k němu přijela na návštěvu, s vykulenýma očima, mě zavalil hromadou informací, počínaje mapami okolí Cholína, kde se závod jel, konče výsledkovýma listinama z ročníků minulých.

Závod byl tzv. scorelauf - tzn. že každá kontrola má určitý počet bodů a jde o to, nasbírat jich co nejvíce v časovém limitu 6 hodin. Kontroly a trasu si tedy volí závodníci sami, podle toho, na co se cítí a kam chtějí jet.

Jméno našeho týmu

Táta zvolil rozcvičku tancem, zatímco já se za něj tiše styděla

Maňas nám pomáhal s cvakáním kontrol, byl tak plný adrenalinu až mu
z toho málem vypadly oči z důlků


U kontrol se zbytečně nezdržujeme, abychom neztratili drahocenný čas

Jediná bajkerka kterou jsme předjeli


Jedem na doraz až se dostavuje dehydratace



I Maňas se dostal k řízení

Myslím, že taktika, kterou jsme zvolili, přinesla své ovoce v podobě krásného 39. Místa (ze 42). Byla jsem ráda že jsme jeli expedičním stylem. Při pohledu na nespočet smíšených dvojic co nás předjížděli mi naskakovala husí kůže. Borec v upnutém trikotu,celý opálený a betonový, jel několik metrů před svou ufuňenou parťačkou, která se bezmocně klimbala na svém bicyklu, lapajíc po dechu. Borec se neustále, nervozně ohlížel, kde je ta jeho "brzda". Tak takový závod by mě nebavil. Nechtěla bych zdržovat a ani bych nechtěla aby mě někdo takhle hnal, chtěla bych si zvolit svoje tempo. V tomhle jsme byli s tátou sjednocení. Pomalu na pohodičku do kopce a z kopce to omastit co nejrychleji dolu,pokud možno terénem.

V závodě byly dvě zajímavé kontroly. Jedna technická a jedna inteligenční. Stačilo aby jeden z dvojice splnil daný úkol a měli bychom kontrolu splněnou, ale my jsme si to chtěli užít se vším všudy tak jsme plnili úkoly oba.

V technickém úkolu bylo třeba kopnout míč do brány,jedouc při tom na kole. To jsem naštvala tátu, bo jsem to tam poslala z první bomby, zatímco on až z třetí.

Za to v inteligenčním úkolu naštval on mě, páč jsem si nestihla ani rozmyslet co po mě kdo chce a on už nadšeně křičel odpověď. Pak se mi smál, že jsem úplně blbá a že jsem do toho koukala aspoň deset minut, bez výsledku. Samozřejmě s jeho tvrzením že jsme blb nesouhlasím, bo na sobě neshledávám žádnou chybu, ba naopak si myslím že jsem boží :)

Po závodě si pro nás přijel brácha Radek, naložili jsme kola a jeli do Prahy. Cestou jsme se ještě stavili do nějakýho obchoďáku kde mají minigolf do konce léta zadara a já se tam nechala rozdrtit aby měli kluci radost z vítězství.


JanaOlše