BORDEL Team/ medailonek

Jméno	Kateřina Prokopová :)
Nějaká přezdívka?	Ne, alespoň o ní nevím :)
Aktuální bydliště	Praha 7
Jak dlouho lezeš?	Víc aktivně cca 8 let
Lano nebo boulder?	Mám ráda obě varianty
Závody nebo venkovní lezení?	Pro trénink a hec  závody, pro pocit adrenalinu a euforie jsou jasně ložený skály
Nejoblíbenější závody	Vertigo a Ytong Injury
Nejlepší umístění na závodech	18.místo na Mejcupu v roce 2014
Nejoblíbenější lezecká oblast	Na bouldry Fontainebleau a na lano Labák a Jura
Aktuálně nejtěžší venkovní přelez	Boulder za 7a Les Calins De Kim ve Fontánči, 9- Roter Baron v Juře a za 9a Písečná bouře v Labáčku :)
Druhý nejoblíbenější sport po lezení?	Asi nic jiného vyhraněného nemám, ale kdybych byla chlap dělala bych gymnastiku kruhy :)
Nějaký doplňkový trénink?	Fitko trénink s vlastní vahou a občas běh nebo plavání
Kolik shybů jsi maximálně udělala v kuse?	Nadhmatem 10 a podhmatem 18
Popiš svůj klasický tréninkový týden	Týdně v zimě 1x lano a 2x boulder a  pokud mám lezeckou sezónu na laně tak je to opačně + občas víkendy ve skalách. Ještě k tomu jedenkrát týdně fitko nebo shyby na balkně nebo campus. Teď se snažím jednou týdně najet na dvoufázový trénink.
Kde a s kým nejvíc trénuješ?	Poslední skoro rok trénuju spíš sama na bouldrech podle Danči Kotrbové, její tréninkový plán je super:)!doporučuju . Na laně spíš lezu s klukama jsou víc v pohodě. Na podzim jsem lezla chvilku s Dančou. Co se týká lezení ve skalách, tak Jirous je moje největší motivace a pohon, který ví jak na mě a jak mě nakopnout k výkonu i když to zrovna nejde.
Nějaké motivační heslo?	Vypni hlavu a i tak se soustřeď. Buď sama sebou, protože to jsi ty!
Co pro tebe znamená členství v BORDEL Teamu?	Zatím se přiznám, že jsem více pasivní člen než ostatní holky z teamu, i díky tomu, že nejsem fanda do FB…ale snad se to změní…díky holky, že jste mne ještě nepropustili :)
Dáváš si v lezení cíle? Čeho chceš dosáhnout za rok a čeho v delším období?	Za rok bych ráda měla mimčo, samo že se budu snažit před tím natrénovat co se do mě vejde, protože to se počítá :) V lezení jak říká Vojta Cihla…můžu i později pokosit nějakou tu 9+/10- v juře, což by byl můj splnění sen. Také vylézt nějaké to 9b v Labáčku a na bouldrech nějaké pěkné 7c

Boulder Games 2014, Velmez

Na prosinec se vždy těším nejen kvůli Vánocům, ale taky protože vím, že se ve Velkém Meziříčí budou konat moje oblíbené „velké“ Boulder Games! Sally s Olinem spolu s partou lidí okolo SCVM (Sportovní centrum Velké Meziříčí) letos uspořádali již třetí ročník závodů, které svou kvalitou šlapou na paty závodům zařazeným do série ČP.

Každým rokem na závody jezdí lepší a lepší borci, probojovat se do finále začíná být stejně obtížné, jak na závodech ČP. U holek si závod (já říkám naštěstí!!!) drží charakter spíše lokálních závodů, kam se sjíždí holky „mojí“ kategorie. Čas od času se objeví i silné holky, ale pořád jsou to spíše výjimky.

Letos si pro nás Olin a jeho podrž-šroubovák Sally pro nás připravili celkem 14 kvalifikačních bouldrů a 4 bouldry do mužského a 4 bouldry do ženského finále. Kvalifikace byla rozdělena do dvou skupin, kdy každá měla hodinu a půl na přelezy.Kvalifikační bouldry byly stejné pro holky i pro kluky, takže bylo potřeba, aby pokrývaly docela širokou paletu obtížnosti. Bouldrovka ve Velmezu je sice menší, ale nabízí v pohodě profily s dostatečnou výškou. Kluci navíc od AIXu půjčili asi tak deset tun krásných struktur, vedle toho mají sami zásobu moc krásných chytů, oblinek, kukuřiček, a všeho možného, tohle všechno spojené s Olinovým stavěčským umem nechalo vzniknout dle mého názoru velmi povedeným bouldrům.

Na Boulder Games a u Olinových bouldrů se krásně ukazuje, co to jsou „bouldrové bouldry“, nebo taky závodní bouldry takřka svěťákového typu. Jsou to bouldry, kde nestačí mít „jen“ sílu, ale musíš mít určitou úroveň síly, ne nutně té nejkrutější na světě, a tu musíš ještě doplnit o schopnost pohyb vymyslet a správně se do všeho poskládat.

KVALIFIKACE

Z celkem 14 bouldrů bych za sebe hodnotila tak, že čtyři bouldry byly opravdu těžké, pět bouldrů bylo středních a pět bouldrů bylo lehkých (samozřejmě tady to je hodně subjektivní hodnocení). Osobně bych řekla, že s ohledem na stanovený čas a počet bouldrů byla jejich obtížnost nastavena velmi vhodně. Já jsem dala nejdřív pět lehkých bouldrů a potom jsem věděla, že je čas na ty střední. Snažila jsem se i taktizovat, které bouldry polezu dřív a které později. Ty v převisech jsem se snažila vylézt (nebo naopak vyškrtnout ze seznamu) co nejdřív a ty techničtější v kolmici nebo jen mírném převisu jsem si nechávala na později.Velkou radost mi udělaly všechny střední bouldry, které se mi podařilo flashnout nebo dát do druhého pokusu.

„Bouldrovýboulder“ po modrých strukturách, krásná záležitost!

 Jeden z bouldrů, které se mi z kvalifikace vryly do paměti, byl boulder č. 8, zelený smrťák v kolmici. Nástup krása, technická záležitost obsahující v sobě můj oblíbený dřep na jedné noze (díky bohu, že po neúspěšném pokusu vylézt Pěnu na Petráči jsem se rozhodla se na dřepy na jedné noze zaměřit), následovaný krokem, kde by se mi hodila schopnost Saxány natahovat ruce do libovolných rozměrů. Klára Halmo se v tomto kroku hezky snížila a z levé nohy a s levou rukou co nejdál od hrany špičkami prstů dosáhla na řezku na trojúhelníkové struktuře, potom v mžiku zamkla, stoupla si na řezku pod strukturou a šla dál. Toho jsem já ale schopná nebyla, máme sice s Klárou přibližně stejný rozsah, ale za boha jsem nebyla schopná se natolik snížit v nohou a dosáhnout tam staticky. Zvolila jsem tudíž rizikovější postup přepadnutí, po pár pokusech se mi podařilo konečně přeprat vrata, zpevnit pořádně střed těla a přepadnutí ustát. Tady teprve sranda začínala. Podařilo se mi naslepo našlápnout řezku, přidat druhou ruku, vyměnit nohy a jít pravou nohou do dobrého trojúhelníčku, trochu zklepat a jít do dalšího trojúhelníčku pravou rukou, potom do hrany, nahodit nohu zase někam pod bradu a pomocí hrany se postavit. Do teď to bylo všechno sice těžké, ale až poslední krok do topu ve formě hrazdy byla ta pravá zábava. Viděli jste ten vtip na facebooku, který končí větou „No, you are just tall“? Jo, tak tady jsem si na něj vzpomněla.

Boulder č. 8 aneb nejdřív přísaha na řezku

A potom hola hop!

Zatímco pro některé tady už byl pouhý absolutně nudný nátah do hrazdy, tak pro nás od 168 cm dolů začínala mentální hra. Bylo potřeba do hrazdy skočit levou rukou a buď hned přidat pravou a zavlát na hrazdě jako prapor, nebo skočit levou, nohy v tu chvíli jsou ve vzduchu a modlit se, že pravačka vydrží na hraně, potom zašpičkovat hranu a přidat obě ruce. Jen když tohle píšu, tak se moje dlaně zase potí jako při sledování mistrovství světa v boulderingu. Než jsem se poprvé dostala úplně nahoru, tak jsem si říkala: „A nebudu taková, jak ostatní holky, co tam deset minut stojí a marně se snaží dosáhnout do topu staticky a potom už nemají sílu tam prostě skočit a to totální madlo čapnout a nepustit! Já do toho prostě hned skočím a bude!“ Čili tímto se oficiálně kaju, protože to dopadlo tak, že napoprvé jsem dolezla nahoru, deset minut naznačovala všechno možné od natahování se, proklepávání, dalšího natahování, pružení v nohou před skokem, odpružení nohou, protože nejsem schopna skočit, další pružení, další odpružení a tak dále a tak dále, dokud už to nebylo trapný i mě, tak jsem udělala trapný „jakože“ pokus skočit, slítla jsem dolů ani jsem nemrkla a říkala si, „proč jsem tam sakra neskočila???“. No abych to zkrátila, bylo za pět minut konec kvalifikace a já nastupovala do posledního pokusu. Udržela jsem přepad a za chvilku už jsem zase stála „tam nahoře“. Za mocného povzbuzování jsem naskočila na hrazdu levačkou a visela jsem tam najednou za tři články, ovšem naskočení nebylo to, co bylo potřeba, bylo potřeba skočit. Tudíž jsem byla v situaci, kdy jsem za tři články visela na hrazdě, zkroucenou nohou jsem se „přidržovala“ trojúhelníku, pravou ruku jsem stále měla na hraně. Bylo mi jasné, že takhle se mi přidat nepodaří. Rozhodla jsem se hrazdu pustit, udržela jsem vrata a zase jsem stále na trojúhelníku, obě ruce na hraně. Tak znovu, výhled na hodiny mě ujišťoval, že tady nebudu tentokrát trávit deset minut, do konce zbývaly asi tři. Další podělanej náskok a další vis na třech prstech. No to snad ne! Už na sebe začínám být naštvaná. Další krok zpět. Dvě minuty do konce. Dole jsem zaslechla postesk některé z holek, že si ten boulder chtěla ještě zkusit, tak ať už to dolezu. Jo, jo, to je přesně můj ďábelský plán, ideálně dát top a zároveň blokovat boulder co nejdýl. Nic, poslední pokus, teď nebo už nikdy! ÁÁÁÁÁ HOP! Levačkou držím hrazdu, pravačka stále díky bohu na hraně, nohy chvilku ve vzduchu, rychle pravou nohu zahákuji na hraně a přidávám! Tak tohle mě stálo hodně sil. Obrovská radost! A zároveň konec kvalifikace.

Teď nastupuje hned druhá skupina. Já využívám času a jdeme s Evčou, Inkou, Emilkou a klukama na jídlo. Teď je potřeba pořádně zregenerovat. Myslím, že do finále postoupím. Holky mají míň topů a v druhém kole kvali už jsou „jen“ Růža, PeťaTef. a Maky.

Suma sumárům, do finále postupuje šest z celkového počtu devíti holek. To se může zdát, jakože vlastně vůbec nebylo těžké se do finále dostat. Ale v podstatě jsme se sešly holky, co lezeme hodně stejnou úroveň, tudíž rozhodně nebylo předem jasné, kdo půjde do finále a kdo ne. Já jsem maximálně spokojená, postupuju do finále z druhého místa s 10 topy na 19 pokusů. První postupuje  Peťa Růžičková, která dala 13 topů. Těsně za mnou s 10 topy na 21 pokusů je Klára Halmo. Finálovou šestku kompletuje ještě Evča Uvízlová, Maky Kopecká a Emilka Gelová.

Kluků bylo v obou kvalifikacích přes 40 a závodů se zúčastnilo plno standardních finalistů závodů ČP. Po snad pěti letech se taky na závodech ukázal Radovan Souček, legenda českého boulderingu a to jak na skalách, tak na závodech českého i světového formátu. Do finále se probojovalo nakonec devět borců a troufnu si říct, že výsledky byly docela zajímavé. Někteří silní borci se do kvalifikace neprobojovali a tak jsme ve finále mohli vidět některé nové tváře, které na to evidentně hodně šlapají. Místní měli určitě velkou radost z postupu obou bratrů Bradáčů a taky Martina Dvorského.

FINÁLE

Organizátoři si pro nás letos připravili nový formát finále skoro svěťákového formátu. Všichni finalisté lezou nejdřív na jednom bouldru, každý má 4 minuty na přelez, pokud někdo topuje dřív, jde okamžitě další člověk. Jediný rozdíl od světáku byl ten, že člověk musel v limitu topovat, nikoli pouze nastoupit boulder. V mezičase jsme byly s holkama zavřené v izolaci, kde bylo občerstvení a fakt zábavná atmosféra (ne jak to ticho, co jsem „slyšela“, když jsem mužskou izolací procházela na záchod o pár hodin později). Bylo vždycky zajímavé, jak se jednotlivé holky tvářily po návratu z bouldru, za jak dlouho se vrátily, co diváci, jak moc řvali, většinou daná holka prozradila, jestli dala top nebo zónu, takže člověk tušil, jak je na tom.

Finálový boulder č. 1 se mi moc líbil, kolmice, nástup z luxusní obří struktury, nástup ruce na profilu (žádný chyt), bylo potřeba dostat se doprava na dva kameny, zóna byla nic moc pyramida, následně nahoru do velké diamantové struktury a top ve velkém dobře beroucím chytem. Bylo mi jasné, že se budu zase potýkat s mým oblíbeným přepadáváním, tentokrát vylepšené – bez rukou. Strategie byla jasná, musím se trefit do té části kamene, která je spíše dál od stěny, vyhlídla jsem si to místo a šla na věc. Noha byla umístěna správně, ale najednou cítím, jak jdu od stěny, rukama jsem zamávala jako bych byla pták a spadla jsem. Ve druhém pokusu jsem šla na věc s větším klidem, přepadla jsem nohou na kámen a stála jsem stabilně rozkročená. Tělo jsem nasměrovala ke kameni, chytla jsem jej z boku a přitáhla se, postavila na jednu nohu a šla do nic moc beroucí zóny a potom do úplně nejspodnější části diamantu. Podívala jsem se nahoru, kde v nebeských výšinách se tyčil vrchol diamantu a mě najednou napadlo: „Pane bože, že bych při obhlídce bouldru přehlédla nějaký chyt za hranou? Vždyť tady nic není!“ Pak jsem se uklidnila a vzpomněla si na dobrý princip „dej nohu nahoru“, dala jsem pravou nohu co nejvýš na kámen a rozhodla se skočit nahoru na diamant a modlila se, aby zabíral. A zabral. Byl to skvělý pocit, slyšela jsem diváky, kteří byli skvělí, díky jejich řevu jsem si připadala jako pírko a při skoku si připadala ladná a silná! Top byl dobrý, velký chyt, do kterého se dalo skočit. Napadlo mě nahodit patu a krok si pojistit, ale nakonec jsem do topu prostě naskočila.

Boulder č. 2 vypadal výživně, nebyl na něm ani jeden chyt, pouze jedna řezka přidělaná k jedné ze struktur. Do prvního pokusu jsem dala všechno a dolezla jsem až k tomu. Najednou jsem se ocitla v situaci, kdy jsem levačkou držela strukturu na spoďák, pravačkou horší stranu trojúhelníku a potřebovala se dostat do topu hodně vlevo, na hraně. Žádné technické, statické řešení mě nenapadlo, tak jsem do topu prostě skočila pravačkou a snažila se rychle přidat levačku. Bohužel už jsem byla dost unavená a tělo se mi vymrštilo od stěny a už jsem letěla dolů. Velmi zajímavá byla technika chytače, který mi dal perdu do obou půlek a sestřelil mě tak při mém pádu dolů. Druhý pokus byl velmi podobný, nahoře jsem měla trochu víc síly, ale i tak jsem dopadla úplně stejně. Včetně další perdy do zadku. Peťa Růžičková nám potom prozradila, že si pomohla odlišným úchopem spoďákové struktury „na šidítko“, který jí umožnil jít do hrany na statiku.

Finále holky – boulder č. 2

Na třetím bouldru jsem nechala hodně, včetně kůže a krve. Olin asi tušil, že budeme obzvláště čerstvé, tak umístil třetí boulder do místního největšího převisu. Tady se ukázalo, jak kdo dokáže věci vymyslet. Mě se to bohužel nepodařilo a byla jsem ráda aspoň za zónu. Po závodech nám Peťa ukazovala, jak boulder lezla ona, zkusila jsem si to a sekvenci v pohodě vylezla. Holt tady se ukazují její zkušenosti a vylezenost.

Finále holky – boulder č. 3

Poslední boulder byla třešnička! Luxusní, pro mě flashovací záležitost, na které jsem konečně zúročila hodiny a hodiny, které jsem kdy strávila sledováním světáků v bouldrech. Nástup mohl některé lezkyně napálit. Boulder byl umístěný v mírném převise a člověk musel nastoupit mezi dvě poloviny obří AIXové koule, jednu ruku na horní struktuře, druhou vpravo jen tak na stěně. Jakmile jsem ten boulder viděla, bylo mi jasné, že musím nastoupit zády k profilu. Jakmile jsem nastoupila, už to šlo ráz na ráz, přidat ruku na horní strukturu, trošku přejít k okraji, chytnout chyt na vedlejší struktuře, podvěsit se, druhá ruka, ustát vrata, nahodit nahoru patu, vytlačit do dobrého chytu a potom křížit (nebo přebrat a jít napřímo) do dobrého topového chytu. Tenhle boulder, to bylo něco pro mě a zároveň krásné zakončení finále – flashem.

Finále holky – boulder č. 4

Až do třetího bouldru byla na druhém místě Emilka Gelová, ale tímhle svým flashem jsem si svoje druhé místo z kvalifikace vzala zase zpátky. První skončila Peťa Růžičková (škoda že se nepřijímaly sázky na vítězku, kurz by byl asi nic moc, ale výhra zcela jistá), která zaváhala pouze na jedničce, kterou dala na třetí pokus, ale zbytek bouldrů vylezla naprosto suverénním způsobem. Třetí byla Emilka Gelová.

V klučičím finále se o bednu utkalo celkem 9 kluků. První boulder byla opět technická záležitost v kolmici, kdy tam byl pouze označený čtvereček úplně nahoře, nikde nic, jen malá řezka na nohu. No byla jsem zvědavá. Pár borců top zvládlo, ale hodně kluků se v bouldru dost vytrápilo. Hlavně menší kluci, kteří ať se roztahovali, jak chtěli, tak nebyli schopní udělat krok z nástupových kamenů do boku k hraně. Druhý boulder byl tak trošku nuda, vizuálně krásný, ale tím, že se na něm nikdo moc nehýbal, tak to nebylo ono. Až David Kozel diváky nadchnul jediným topem tohoto bouldru, díky za něj. Trojka byla hodně podobná holčičímu bouldru, ale ochuzená o některé velmi nápomocné chyty, opět jsme se nedočkali příliš kroků a topu žádného. U posledního finálového bouldru museli kluci nastoupit taky mezi dvě polokoule a potom naskakovat na nic moc chyt umístěný nahoře na horní polokouli. Tady se obávám, boulder opravdu diskvalifikoval malé lidi. Tak silní kluci, jako je Suk nebo Kozel se v bouldru nehýbali a chyt ani jednou neudrželi, zatímco vyšší kluci občas v bouldru vypadali, jakoby si pro chyt jen tak sáhli. Obecně se snažím vyhýbat tomuhle remcání na výšku, ale tady mi to přišlo tak evidentní, že není možné to nezmínit.

Finále kluci – boulder č. 1

¨

U kluků byl výsledek finále docela překvapením. Vítězství se s dvěma topy vybojoval Martin Dvorský, kterému moc gratulujeme, protože konkurence byla opravdu vysoká. Druhý se umístil Lukáš Hammerschmied a třetí David Kozel.

CELKOVÉ HODNOCENÍ

• Kvalifikace: 14 bouldrů na 90 minut při zvolené obtížnosti hodnotím velmi pozitivně. Člověk měl čas obhlídnout všechny bouldry, vyřadit nereálné a měl čas tak akorát, aby ukázal, na kolik topů natrénoval. Nestalo se mi, že bych podobně jako u některých ČP zjistila, že mám hodinu na 12 bouldrů a že na konci u některých ani netuším, o čem byly, protože jsem na ně neměla čas. Bouldry byly moc pěkné, žádné tupé jednokvašky, ale pěkné pohyby po pěkných chytech a strukturách.
• Kluci na závody zajistili fakt parádní struktury a chyty, na kterých byla radost lézt!
• Kvalifikace: Co mi přišlo trochu nešťastné, je zařazení tří holek do druhé kvalifikační skupiny. Z těchto tří holek dvě postoupily do finále a měly pouze jednu hodinu na regeneraci před finále (holky z první skupiny měly mezi kvalifikací a finále pauzu dvě a půl hodiny). Poděkování organizátorům ale patří za to, že když jsem se dopředu ozvala s prosbou o přeřazení do první skupiny, tak mi v pohodě vyhověli, možná se stačilo jen zeptat J
• Finále: Jakožto lezkyni se mi moc líbil nový systém finále, kdy jsme se všechny holky vystřídaly na jednom bouldru, pak na druhém, atd. Z hlediska závodníka bylo super, že člověk měl mezi bouldry vždy 20 minut pauzu a do každého bouldru tak šel relativně odpočatý a mohl do něj dát úplně všechno. Na rozdíl od systému 4 minuty lezeš, 4 minuty pauza, 4 minuty lezeš, atd. Kdy máš problém popadnout dech a do každého dalšího bouldru jdeš víc a víc vyčerpaný. U holek si myslím, že to bylo i pro diváky atraktivní, protože se hodně lezlo a topovalo se taky docela dost. U kluků, kde bylo devět borců a ti se v některých bouldrech trápili už při nástupu a míň se lezlo a míň topovalo to už taková zábava z pozice diváka nebyla. Chtělo by to lehčí věci, aby se pořád něco dělo a hodně topovalo a kluci se rozřadili v počtech pokusů na topy spíš než v počtu pokusů na zóny. Ale chápu, že tohle odhadnout není žádná sranda.
• Atmosféra na závodech ve Velmezu je jedna z nejlepších vůbec a proto se sem ráda vracím!
• Chválím taky za diplomy, které nejsou automatické na všech závodech, a já si potrpím na pěknou památku, kterou si můžu doma pověsit na ledničku J

Fotky z akce najdete na Facebooku SCVM zde 

peliška

EXKLUZIVNÍ INTERVIEW: 

ANNA STÖHR A KILIAN FISCHHUBER

Rozhovor vedl: PierreDélas pro KAIRN.com

Překlad: peliska

15. prosince 2014

Na webu KAIRN.com se v polovině prosince objevil moc pěkný rozhovor s Annou Stöhr a Kilianem Fischhuberem, hvězdným lezeckým párem z Rakouska. Peťa se mě zeptal, jestli bych mu neřekla, co se tam zajímavého píše a tak jsem se rozhodla jemu a taky čtenářům BORDELu dát malý opožděný Vánoční dárek a rozhovor přeložit. Užijte si to, jsou to sympatáci J

Od kdy závodíte na mezinárodním poli?

Anna: V kategorii mladých jsem debutovala v roce 2002, potom v roce 2004 jsem začala jezdit na světové poháry v 16 letech. A poté jsem rychle začala závodit na světovém poháru dospělých. Čili je to 10 let.

Kilian: Můj první světový pohár byl ve Francii, v Grenoblu v roce 1999.

Kdy a jak jste začali lézt?

Anna: Začala jsem lézt jako velmi malá s mými rodiči. Spolu s mojí sestrou mě velmi brzy začali brát na skály. V osmi letech jsem se přidala k lezecké skupině dětí v Innsbrucku. A od té doby jsem lezla stále více a více.

Kilian: Já jsem začal s lezením v roce 1995 v jedenácti letech. Začal jsem lézt v okolí mého domova a trochu v hale. Lidé, se kterými jsem lezl, často lezli po skalách ve Slovinsku, Itálii, Francii. Z toho důvodu jsem v mých začátcích hodně lezl venku.To bylo hodně pro zábavu, moc mi to nešlo, měl jsem základní techniku, hodně jsem se bál. Neuměl jsem lézt hlavou, bylo to příšerné. Tyto lezecké výjezdy mi jistým způsobem vytvořily základy, protože od roku 1995 jsem začal jezdit ven každý rok.

A teď se zeptám, kde a kdy jste se potkali?

Anna: Potkali jsme se na závodech mládeže, znali jsme se dlouho, protože jsme oba byli v rakouském týmu. Ale jako pár jsme spolu od roku 2008

.

Na co jste nejvíc pyšní, co se lezení týče?

Anna: Pro mě je těžké vybrat si jen jednu věc, dva nebo tři závody pro mě jsou velmi speciální. Nicméně, samozřejmě když jsi na vrcholu pódia na důležitých závodech, jsi spokojený a to je ten největší úspěch. Ale taky na venkovních bouldrech mám nemálo věcí, na které vzpomínám. Lezeme na mnoha místech po celém světě a tak je pro mě těžké něco vyzdvihnout.

Kilian: U mě je to to samé. Myslím, že ty závody, které jsem vyhrál, byly opravdu parádní. Co se týká lezeckých výjezdů, neexistuje jediná cesta nebo jediný kámen, který by vyčníval, ale spíše výjezd jako celek. Když můžeš objevovat novou zemi, neznámé prostředí, jsi se svými přáteli, objevíš něco, co si chceš vylézt, to je perfektní den. Existuje spousta malých věcí, které zůstanou v mé paměti a které jsou pro mě speciální. Vybrat si ale pouze jeden moment by pro mě byly těžká volba. Protože kdyby jeden byl nejlepší, to by znamenalo, že ty ostatní nejsou. Samozřejmě vyhrát světový pohár pětkrát byl krásný splněný sen. V průběhu deseti let mého života jsem se držel na vrcholu a jsem hrdý na to, že jsem si tuto dobrou úroveň udržel tak dlouho!

Pokuste se popsat Vaše silné a slabé stránky, jak v lezení, tak obecně.

Kilian: Síla, to je Annina silná stránka, získala ji velmi rychle. Může být horší ve svém prvním pokusu, lepší ve druhém a velmi silná ve třetím pokusu. Anna postupuje velmi rychle. Dělala hodně různých sportů, jako jsou horská kola, běh, snowboard, lyže. A když děláte tolik různých sportů, rozvinete mnohem rychleji schopnost se rychle učit. Podle mého názoru to je pro závody velmi důležité, protože máte 5 minut na vylezení bouldru, a já vidím Annu, jak se každým pokusem trochu zlepšuje, zatímco ostatní dělají tu samou chybu v každém pokusu. Na druhou stranu, Anna leze velmi rychle, protože je silná, a může udělat více chyb, než kdyby byla méně silná.

Anna: U Kiliana vnímám, že je silný ve svém lezení, perfektně dávkuje své úsilí. Má velmi dobrou techniku. Jeho slabou stránkou je, řekla bych, … asi vytrvalost.

Kilian: Jo, to je pravda, nemám moc velkou vytrvalost. A potom mám taky problém strávit delší čas v mých projektech.

Anna: Ano, to trochu platí i pro mě.

Rakousko je opravdu velmi dynamická země v oblasti lezení, se svým závodním národním týmem vysoké úrovně, velmi aktivní federací, velmi schopnými trenéry, … Jak si to vysvětlujete a co si o tom myslíte?

Anna: Myslím si, že se to ve skutečnosti hodně změnilo. Protože když jsem v roce 2004 začínala, nebyla federace natolik mocná. Neměli jsme trenéra, ani fyzioterapeuta. Potom, spolu s úspěchy a dobrými výsledky, se věci začaly zlepšovat a nyní máme velmi silnou federaci s velmi aktivními lidmi, kteří tvrdě pracují, aby věci změnili k lepšímu. A teď je na tom národní tým velmi dobře.

Kilian: Anna má pravdu, to všechno se hodně zlepšilo. Podle mě je to z toho důvodu, že v týmu je perfektní nálada, velmi přátelská, bez tlaku. Nechci tím říci, že by francouzský národní tým nebyl přátelský, ale myslím si, že ve Francii je mnohem více tlaku na atlety. V Rakousku je atmosféra více uvolněná a atleti se tak mohou vyvíjet. Když nejsi dost dobrý, není to vážné. Lezci jsou velmi citliví, všichni jsme odlišní v našich dovednostech a našich pocitech. Lezci jsou jako květiny, ke kterým musíš přistupovat tím nejlepším způsobem, aby se rozvinuly. A Rakousko jde touto cestou. Další věc, kterou vždy říkám je, že jsme dobří, protože máme nyní dobré lezce. Za pět lech jich možná budeme mít víc nebo méně. Opakuji si, že před 10 lety to byla Francie, kdo měl nejlepší lezce. Nyní nemají takové talentované lezce jako JérômeMeyer, GérômePouvreau, SandrineLevet. A nyní jsou to atleti z Rakouska, Slovinska, Koreje, Japonska, … Myslím si, že neexistuje magické zaříkávadlo na zisk nejlepšího týmu velmi rychle. Mnoho věcí vstupuje do hry, ale pokud máš talentované lidi, je snazší tým vybudovat.

Z čeho se skládá váš typický tréninkový den?

Anna: Obyčejně vstaneme, jdeme do haly na ranní dvou až tří hodinový lezecký trénink. Vymýšlíme si bouldry, zkoušíme je, taky děláme specifický trénink jako je campusing. Potom záleží na období, když máme před závody, je to víc v pohodě. Ale náš zimní trénink je více intenzivní.

V různých fázích roku máte různé přístupy, jak si organizujete svůj program? Máte nějaké varianty?

Kilian: Obecně začínáme trénovat během několika týdnů v lednu, protože okolo Vánoc vždy pobýváme a lezeme venku. Ale v klidu, protože obecně jsme poměrně slabí. V únoru nabíráme sílu a obecně v březnu zvyšujeme intenzitu. Děláme hodně silového tréninku a tréninku dynamiky, založeného na rychlosti vykonání určitého pohybu. A poté je to více precizní, jak se blíží závody. A taky nyní, když jsme s Annou získali hodně zkušeností a už víme, jak si vymýšlet bouldry svěťákového stylu v naší lezecké hale. Je to zábava plynoucí z rozmanitosti a kreativity. Nejsme příliš silní v určitých specifických segmentech, jen se snažíme přizpůsobit se a pracovat na co největším rozsahu stylů lezení. Nemáme žádné osvědčené taháky, jak boulder vyřešit, vystačíme si sami.

Máte na závodech nějakou věc nebo rituál, které Vám pomohou se koncentrovat a podat lepší výkon?

Anna: Nemám žádný rituál či talisman, protože kdybych na něj zapomněla, bylo by špatně. Každý závod je jiný a já se cítím jinak. I nyní po tolika letech jsem nervózní. Takže pokud bych měla rituál, který bych zapomněla, bylo by to ještě horší. Pro mě je lepší řešit závody odlišně, vnímat věci více do hloubky a bavit se.

Kilian: Ano, mám rituál, je to forma připomínky. Pro mě je důležité vnímat věci. Když jsem byl mladší, připomínal jsem si, že chci být silnější než ostatní. To bylo ale špatné, protože jsem se zaměřoval na ostatní. V tenisu se musíš zaměřovat na tvé soupeře. Když znáš slabé stránky Djokovice, můžeš hrát lépe. Ale v lezení nemáš soupeře. Jsi tu jen ty, profil, boulder, který máš vylézt. Není důležité hodnotit úroveň ostatních, protože když jsi dost silný, vyhraješ. Z toho důvodu jsem se naučil koncentrovat se na sebe, aby byl efektivní, abych nedělal chyby, abych byl koncentrovaný a vážný. To je nejdůležitější věc na závodech.

Od počátku Vaší kariéry se světový bouldering výrazně posunul. Jak se na to díváte?

Anna: Myslím si, že to ukazuje na skutečnost, že lezení obecně je skvělá aktivita. Když jsem začínala s lezením, v té době začínalo mnoho lidí a bylo vzácné být lezcem. Mnoho lidí nevědělo, čemu se bouldering podobá a nyní je pravda, že když někomu řeknu, že bouldruju, nemusím vysvětlovat lidem, co to je. Existuje hodně faktorů, které to vysvětlují: nárůst počtu tělocvičen, a taky více lidí leze, protože se ten sport rozvíjí. To má své výhody a nevýhody. Špatnou stránkou je dopad na přírodu. Pozitivní stránkou je to, že lidé reagují a mají radost z aktivity a taky můžeme snadněji najít odezvu a být příkladem pro budoucí generace.

Kilian: Ano, má to své kladné a záporné stránky.

Jakou zprávu vnímáte jako důležitou a chtěli byste ji sdílet s komunitou z pozice lezeckých hvězd a profesionálů?

Kilian: Já si myslím, že my nemáme říkat lidem, co mají dělat, ale měli bychom vědomě brát naši roli a jít lidem příkladem. Když všude necháváme stopy, lezeme všude s magnéziem, posloucháme hudbu, řveme při každém pohybu, říkám si, jak to bude vypadat za 10 let. Ale pokud přijmeme uctivý postoj, budeme používat kartáče, pokud bude deset lidí na kameni, půjdeme jinam, atd. … pak to bude lepší. Snažíme se, abychom se stali příklady v praxi, spíše než se snažit vzdělávat ostatní lezce.

Co Vás přimělo k tomu, že jste namísto lezení na obtížnost začali s boulderingem?

Anna: Když jsem byla mladší, neexistovaly bouldrové závody na mezinárodní úrovni. Z toho důvodu jsem lezla obtížnost jako přípravu. Lezla jsem hodně bouldry venku se svými přáteli a zbožňovala jsem to. První mezinárodní bouldrové závody, kterých jsem se účastnila, bylo Mistrovství Evropy v Lecco v roce 2004, a hned jsem byla na druhém místě. A tak jsem začala. Našla jsem víc uspokojení na bouldrech, bylo to zábavnější a umožňuje vám to dávat pokusy. V obtížnosti cestu nezkoušíte. Na bouldru musíš najít nejlepší způsob a já si s tím ráda hraju. To je definitivně moje představa lezení.

Kilian: U mě je to stejné. Jezdíval jsem na závody v obtížnosti a chtěl jsem se stát závodníkem stejného formátu jako YujiHirayama nebo FrançoisLegrand. Ale bylo to pro mě příliš tvrdé. Při tréninku jsem opravdu neměl fyzické schopnosti nutné pro vytrvalost a tak jsem se dal na bouldering a naučil jsem se ocenit to, co už zmínila Anna: možnost dávat více pokusů, taky větší prostor pro kreativitu. Při boulderingu se naučíš hodně, když dáváš jednotlivé pokusy. V obtížnosti uděláš jednu chybu a poučíš se z ní po pádu, ale bez možnosti zkusit to znovu. Při boulderingu se učíš lezením. A co se týká rychlosti, to je výzva, ale není to nic pro mě, protože lezeš pokaždé stejnou cestu, zatímco já mám rád rozmanitost.

Jaký je život profesionálního lezce v Rakousku? Je to jednoduché, dobře zavedené a pohodlné, nebo křehké a složité?

Anna: To záleží na tom, jestli jsi známý díky tvým výsledkům ze závodů. Když závodíš, je to jednodušší, protože tě sledují místní média v Tyrolsku a lidé tě znají. Snažíme se mít naši reputaci a potom je lehčí vydělat si lezením peníze. Díky tomu jsme v dobré pozici. Potom záleží na tom, co hledáš a jakou úroveň života hledáš. Lezci obecně mají docela jednoduchý způsob života. V současné době se máme dobře, za 5 let to může být méně jednoduché. Pokud to srovnáme s jinými sporty, pro stejnou úroveň výsledků, myslím si, že máme prostor pro posun. Ale nestěžuji si na svou situaci.

Kilian: Pro mě je jednodušší být závodníkem, než profesionálním outdoorovým lezcem. Nemusíš zveřejňovat svoje výsledky, psát články, dělat fotky. Na závodech jsou média a ty nemusíš nic jiného než lézt. Na závodech můžete mít 5 časopisů, 4 TV kanály a mnoho internetových médií, jako ve Valencii nebo Chamonix, kde je to enormní. A když jsi na vrcholu více let, je to perfektní.

Anna: Myslím, že ti to taky dá větší svobodu lézt tak, jak máš rád. Nemusíš zveřejňovat svoje projekty venku. Na závodech už jsi v centru pozornosti, vše je na tebe zaměřené. Tím pádem tam jsi v pohodě.

Ale to není tak jednoduché, protože musíte být nejlepší a musíte na to tvrdě trénovat, abyste v takové formě dojeli!

Kilian: Já myslím, že konkurence na závodech je více spravedlivá. Závody jsou vytvořené tak, aby zvolily, kdo je nejlepší. Ale v přírodním prostředí, s tím, kdo je větší, kdo má lepší podmínky, kdo bydlí vedle slavných skal, to není možné určit, kdo je nejlepší. Nemám rád atmosféru soupeření pod skálou, to mi nedává smysl.

Hodně cestujete, která místa máte nejraději nebo kde se cítíte dobře?

Kilian: Pro bouldering je nejlepší Fontainebleau! (směje se)

Ne, to jsi mi tam říkal jen proto, abys mi udělal radost a protože jsme tady! [rozhovor byl pořízen ve Fontainebleau, pozn. překladatelky]

Kilian: Ne, ty přece nemůžeš být na ty skály hrdý, protože ti nepatří! (smích) Ne, vážně, myslím si to opravdu. Bleau je prostě nejlepší! Když je dobrá předpověď, lezení je taková výzva a je rozmanité. Jednoduše je perfektní. Myslím si, že když máš rád hodně Bleau a když jedeš jinam, pořád si říkáš: „Hm, to není tak dobré, nejsem motivovaný…“.

Anna: Já tento názor sdílím, ale samozřejmě mě přitahují i jiná místa. Například Rocklands jsou opravdu dobré. Kameny dosahují neuvěřitelných tvarů a nabízejí linie, které mě enormně inspirují. Je tady spousta míst po celém světě, která jsou moc dobrá.

Kilian: Ale já si myslím, že výjimečné místo není jen o klasických linkách. A Bleau je vynikající právě proto. Bleau je stejně dobré pro všechny úrovně. Když se rozhýbáváme před zkoušením těžkých věcí, lezeme tak zajímavé lehké bouldry. Když se rozehříváš na 6A v Rocklands, je to standardní, nic výjimečného. V Rocklands je pro mě 20 velmi dobrých kamenů na lezení, v Bleau je jich 500!

Jak bude vypadat budoucnost Anny a Kiliana? Máte po té spoustě titulů a let závodění stále chuť a odhodlání?

Anna: Já se pokouším být stále motivovaná. Ted je konec roku a já nejsem vůbec motivovaná. Ale čím víc se bude blížit začátek nové sezóny, tím víc mi bude stoupat motivace. A jsem si jistá, že příští rok půjdu ještě více do hloubky! Nevím, kolik let ještě budu pokračovat. V mém městě, v Innsbrucku je Mistrovství Evropy. Pro mě je důležité si stanovit cíle a tento závod bude pro mě velmi důležitý.

Kilian: Já příští rok nebudu závodit. Možná jen nějakého menšího závodu na národní úrovni a možná pár masters. Ale ne světové poháry a evropské šampionáty. Jsem na okruhu od roku 1999, to je asi stovka světových pohárů, možná 30 nebo 40 pódií, závodění mi přineslo spoustu dobrého a hodně zábavy. Zažil jsem velmi speciální momenty a na tom se nic nezmění. Po mistrovství světa tento rok jsem si pokládal otázky, jestli pokračovat nebo přestat. Teď jsem hodně spokojený, protože jsem udělal toto rozhodnutí a vím, jakým směrem teď půjdu. Chci přestat. Nebylo to lehké rozhodnutí. Nyní vím, že budu šťastný, i když nebudu dále závodit. Byl to velký krok. Říkám si „Kiliane, to stačí, zažil jsi skvělé časy, ale teď je konec“. Ale neskončím s lezením, mám venku spoustu projektů pro příští rok!

Je to opravdu konečné rozhodnutí nebo se může stát, že by ses vrátil na mistrovství světa 2016 v Paříži?

Kilian: (hlasitý smích) Proč věříš takové hovadině? To ti řekl Guigui [G. G. Mondet, pozn. překladatelky]. Ne, opravdu nemám žádný tlak, abych se vracel. Zažil jsem perfektní dekádu s mnoha vítězstvími nebo druhými místy na světových pohárech, hromadu skvělých momentů. Už nemusím nic dokazovat. Nikdy jsem nebyl mistr světa, ale to je vše. Smířit se s tím, že opouštíš svou disciplínu, aniž by ses stal mistrem světa, to je opravdu zásadní volba. A já ji učinil.

Slovo na závěr. Co si myslíte o Francii obecně, o místech, závodech, …

Anna: Mě se moc líbí jezdit do Francie a zlepšovat si svou francouzštinu. Myslím si, že když umíš francouzsky aspoň trochu, tak tě lidé najednou opravdu vítají. A potom samozřejmě francouzská kuchyně! Zbožňuji pečivo, jako například piškoty v čokoládě!

Kilian: Ve Francii jsem byl už mnohokrát. Když jsem byl mladší, byl jsem s rodiči všude, ve Středomoří, u Atlantického oceánu, … Všechna místa, která jsem navštívil, mi byla opravdu sympatická. Taky jsem ve Francii hodně lezl. Myslím, že kdybych to sečetl, strávil jsem zde celkem dva celé roky svého života! Ale bohužel nemluvím francouzsky. A potom, úroveň lezení, Francie má tolik silných lezců, mladých lezců, to je jedna ze společných věcí ohledně sportovního lezení, kterou má Francie společnou s Rakouskem, Itálií, Švýcarskem, … Mnoho lidí je zapojených po dlouhou dobu, existuje zde dlouhá tradice zahrnující organizaci závodů. To je skvělé!

Tento rozhovor byl přeložen z webu KAIRN.com, odkaz na originální text ve francouzštině: ZDE

Omluvte případné nedokonalosti překladu J

peliska

 Pajk Cup 2014

V sobotu 13. prosince jsme s Peťou Tef. a Banánem vyrazili na Hanou, do Olomouce na bouldrové závody Pajk Cup 2014. Předem jsem na facebooku zkontrolovala, jak bouldrovka vypadá a připravila se spíš na pořádný underground. Dokladem toho je jeden profil udělaný čistě z pneumatik.

Stěna psychedelického rozměru. A ta dynamika, když člověk zabral do chytu! Závody se naštěstí tomuto profilu vyhnuly.

Kluci stavěči si pro nás připravili 21 bouldrů v kategoriích zelená (nejlehčí), modrá (střední) a červená (těžké). Bouldry byly nápadité, lezci museli prokázat jak sílu, tak techniku, jak silné prsty v lištách, v oblinách, tak ohebné kyčle v bouldristických patičkách.

S Peťou si vždycky ráda zazávodím, je potřeba zabrat, není to jednoduché, ale zároveň se naše soupeření nese v pozitivním duchu. Jasně, chci ji porazit a ona mě, ale zároveň si vzájemně fandíme. Doufala jsem, že dorazí aspoň šest, osm nebo deset holek. Na událost jich bylo registrováno docela dost. Nakonec se nás sešly čtyři holky a kluků bylo čtrnáct.

Lidí bylo s ohledem na kapacitu bouldrovky tak akorát, nebylo prázdno a ani jsme si nepadali na hlavu

Zelený boulder č. 8 byla krásná technická záležitost, leč mě nesouzená

Zato Peťa jej vydrtila ve třetím!

Zato Peťa jej vydrtila ve třetím!

Zdvihy z takřka horizontální pozice, moje extra silná stránka, jaja, boulder č. 16 [nou top]

Boulder č. 6, oblinkový traverz, tak krásný, že jsem si jej dala šestkrát! Holkám se taky moc líbil. Mimochodem ty chyty jsou popískované a pomačkané hliníkové misky.

Pěkná jedenáctka po strukturách a řezkách

Boulder č. 3 v kategorii zelená, dlouhý traverz opět po našich oblíbených „miskách“. S Peťou jsme v něm nechaly desítky pokusů.

Holomóčáci a Hanáci jsou národ usměvavý a přátelský. Tento chlapec měl neustále stejný výraz ve tváři :-)

Holomóčáci a Hanáci jsou národ usměvavý a přátelský. Tento chlapec měl neustále stejný výraz ve tváři :-)

Banán furt jen pózoval a vůbec nelezl

Banán furt jen pózoval a vůbec nelezl

Úderné brněnské trio

Relativně rychle jsem vylezla osm bouldrů v prvním pokuse a potom začal boj. V osmičce jsem padala z předposledního chytu poté, co jsem vymyslela technický začátek. Peťa osmičku dává ve třetím pokusu. V šestce jsem zcela zbytečně strávila drahnou chvíli, Peťa se v ní prošla, flash. Peťa oproti tomu zápasila v bouldru č. 15, krásná záležitost po řezkách, která mi sedla a dala jsem ji na první pokus. Boulder č. 10 se mi moc líbil, „bouldrovej boulder“ po oblinách, kde bylo potřeba nasednout na patu (love it), pořádně se na ní usádlit a jen tak na dotek „chytit“ topovej chyt, kterej nebral nikde. To je můj styl, víc takovejch bouldrů :-) Už když jsem seděla nahoře a snažila se topovat mi hlavou bleskla myšlenka, že jestli něco není Peti styl, tak je to přesně tohle. No a potom jsme obě dvě strávily asi tak milion hodin a pokusů v „lehkém“, zeleném bouldru č. 3. Na začátku závodů mi přišel těžký, pak jsem se rozlezla a vrátila. Dva pokusy byly luxusní, ale pak už to šlo strmě dolů a pokusy byly horší a horší. Zatracená vytrvalost.

Lezlo se od 15 do 20 hod, jen největší drtiči však vydrželi celou dobu. S Peťou jsme po třech hodinách, kdy jsem necítila ruce a pokusy v projektech už byly horší a horší, laktát nešlo za boha vyklepat z předloktí, dohodly, že přestaneme lézt obě a uvidíme, na co to bude v celkovém pořadí stačit.

Já věděla, že Peťa nedala jeden modrý boulder („bouldrovou“ desítku), který jsem já topovala. Na druhou stranu já jsem zase nedala osmičku, kterou Peťa vybombila třetím pokusem. Takže jsem čekala, že se rozřadíme na pokusy. O to překvapivější bylo, když jsme zjistily, že máme obě devět topů na čtrnáct pokusů. Už jsme začaly dumat, jestli si budeme dělit první místo, nebo nás čeká mučivé superfinále, ve kterém se rozřadíme. Naštěstí však bylo k dispozici ještě třetí kritérium a to počet bodů. A protože můj modrý boulder č. 10 byl za dva body, zatímco Peti zelený boulder č. 8 byl za jeden bod, tak se mi letošní Pajk Cup podařilo vyhrát rozdílem jediného bodu! Měla jsem velkou radost!! Samozřejmě bych raději vyhrála větším rozdílem, ale nevadí, hlavně, že je vítězství doma!

Kluci stavěči odvedli skvělou práci bouldry byly nápadité, zábavné a myslím, že všichni si moc dobře zalezli.

Vyhlášení se ujal pan prezident Pajk, který dlouho neřečnil, a už jsme s holkama stály na pódiu s luxusníma cenama v rukou. Druhá byla o fous Peťa, třetí Nikol. V klucích zazářil hlavně Banán, který dal všechny bouldry a zaslouženě bral první místo.

Co prezident, král! Pajk

Vítězky

Vítězové

Výsledky

Celkové hodnocení:

1) Pajk Cup 2014 dokazuje, že aby byly závody úspěšné, není nutným předpokladem moderní stěna s novými chyty, ale kvalitní stavěči, kteří si dají s vymýšleními bouldrů čas a práci

2) Přátelské prostředí, atmosféra podporující přelezy toto ještě umocňuje, Hanáci jsou holt fajn

3) Krásné ceny jsou pak již pouze pomyslnou třešničkou na dortu, já osobně jsem obecněráda i za obyčejný diplom, nicméně když se pak organizátoři vytasí s peněžní odměnou a lezeckýma dárkama, má člověk radost ještě větší

4) Škoda, že u holek nedorazilo víc závodnic

5) Jediné, co bych osobně udělala jinak je délka závodů, myslím, že tři hodiny by byly až až ;-)

Díky Pajkovi a jeho týmu za moc podařené závody a nejen protože jsem si v Olomouci nechala flašku na pití, tak doufám, že se zase na nějakých místních závodech potkáme!

Eliška

PS: Na závodech jsem nechala oranžovou láhev na pití, kdybyste někdo byli v Pajklandu a měli potom cestu do Brna, tak mi ji vemte prosíííím :-)