čtvrtek 3. listopadu 2011

Hlavně zas nasedni na kůň

S tátou přidělávám kola na střechu. Kousek od nás vidím Radkovu čepici koukající zpoza okolo stojících aut. Čepice najednou zmizela, ozvala se obrovská rána a kolem mě proletěla termoska. „Ty voe, ten musí bejt mrtvej“ napadlo mě v první chvíli ale i přesto jsem se neubránila smíchu. Radek ležel na chodníku, pod Radkem ležel subwoofer. Termoska i subwoofer má po incidentu hrany kulatý, ale hlavně že to dvoumetrový nemehlo je celý. Upoutali jsme pozornost sousedů. Ti nenápadně koukali zpoza záclon.. někteří nám dokonce při odjezdu zamávali.

Každý si udělal svůj písničkový mix. Táta s Radkem vědí, že jsem smutná, proto tolerovali mé přeslazené, uplakané limonády a můj bolestný zpěv. Cesta se hrozně táhla. Když jsme dorazili a vynášeli věci do chalupy, říká Radek, že musí znovu nasednout na kůň, než ztratí odvahu a statečně se chopí termosky a subwooferu. Tentokrát se mu to podaří odnést bez újmy.

Kluci dali cigáro, kafe, já čaj a šli jsme se navlíknout do cyklohadrů. Myslela jsem, že umřu, když jsem viděla Radka v upnutých legínách. Naštěstí si přes ně dal volný kraťasy, tak nevypadal jak baletka a já se za něj nemusela stydět.

Prozkoumali jsme první Rychlebskou stezku. Lehká, asi 16 km dlouhá. Muldy, sem tam malý skok, lávka, ideální na rozježdění. Druhý den jsme jeli na druhou stezku. Radek si přidělal foťák na řidítka a natáčel zajímavé úseky. Nejdřív jsme se museli dostat na kopec. Asi 8 km nahoru. Moc jsme to nehrotili tak bylo asi šest kouřových zastávek. Čím výš tím zábavnější terén. Šutry, lávky, technický výjezd… opačným směrem by to taky nemuselo být špatný. Dojeli jsme na rozcestí a dali přednost středně těžkému sjezdu před těžkým.

Pustili jsme to dolu. Hráli jsme kličkovanou mezi velkýma šutrama, některý už byly vohoblovaný od šlapek, jak do nich furt někdo narážel. Jela jsem poslední, ty dva těsně přede mnou. Na stromech vidím namalovaný vykřičníky a velký nápis STOP. „Hmm, tam bude asi něco nebezpečnýho“. Protože vím, že si Radek ještě ani jednou nevšiml těhle upozornění, volám: „Počkej!!“. Zrovna jsme mastili po pěšině, kde nebylo ale VŮBEC nic těžkýho. Lehká, nakloněná rovinka bez kořenů a kamenů. Neslyší, volám tedy znova:“Počkeeej!!!“. Najednou vidím, jak plachtí přes řidítka, za ním kolo. Válí se na zemi, hned vedle něj bajk, který se v letu otočil a dopadl vzhůru nohama (kolama). „uváááá, to je debil.“ Křičela jsem a smíchy mi tekly slzy. To snad není pravda. Jen co dopadl na zem, odpovídá:“Čekááám!“ pak se chvíli vymlouval, že si jen chtěl opravit kolo a protože je frajer, otočil si ho rovnou za jízdy.

Hezká pěšinka, bez kopřiv, bodláků a lepivých kuliček

No, tak už po druhé naskakuje na kůň, dokud jsou rány čerstvé a moc nebolí. Během cesty ještě jednou vystoupí z kola trochu rychleji než by si představoval, ale potřetí naskakuje na kůň a bez dalšího pádu dojíždíme do chalupy. Tam zjišťuje, že někde nechal tátovy milovaný, oblíbený a drahý rukavice.

Radek si opravuje kolo :)

Třetí den přijela teta Lena a Věra. Hned jsme se vydali na okruh, který, jsme jeli první den. Tentokrát se nám to jelo líp. Věděli jsme, co nás čeká. Věděli jsme, kde to můžeme pustit nebo kde přibrzdit. Vyjímečně se nikdo nevysypal. Odpoledne jsme museli do autoservisu. Dělali jsme tam hroznej bordel. Ale nikomu to nevadilo, spíš jsme byli zpestřením všedního dne. S Lenou se nám tam moc líbily poháry, vystavené všude kolem nás. S dovolením jsme se s nima pomazlily, protože žádné vlastní asi nikdy mít nebudem, jedině že bychom si je koupily.

Pan Teplák

Po cestě domu jsme ještě nakoupili nějaký potraviny a vybrali si tam s Radkem novou mámu. Nebo spíš ona si vybrala našeho tátu. Když se setmělo, vyrazili jsme na noční, pěší freehike. Do GPS jsme si dali naplánovanou trasu. Vedla jsem nás já a Lena. Takže největší orientační nemehla. Nezabloudili jsme, tak to s naším orientem nebude až tak špatný, nebo to byla jen náhoda? Nejlepší obleček na noční pochoďák měl Pan Teplák.

Radkův velice povedený skok

V noci volal Leně Péťa, že si zlomil kotník při cestě z Lidlu. A pak že je lezení a bajkování nebezpečný. Taková cesta z Lidlu, to je teprve těžká karta. No, snad se to brzo zahojí a Péťa zas bude běhat jak Jura. Další den se jelo zas na druhý, delší okruh. Táta zadal do GPS všechny místa, kde mohl Radek nechat rukavice. Během cesty někde nechal brýle, pro které se musel docela slušnej kus vracet. Našel je. Nahoře na kopci našla Věra jeho rukavice. Táta na to už neměl nervy a vždy pověřil někoho, aby na Radka dohlížel, jestli nic nezapomněl.

táta a za ním Radek

Konečně jsme byli zas na rozcestí, odkud už to bylo víceméně z kopce. Táta to tam pustil jako první. Asi o tři zatáčky dál si ustlal mezi kamenama. Bohužel jsem to neviděla, jen jsem slyšela ránu a mě už dobře známé cinknutí zvonku co měl na kole. Smál se, tak i já jsem se mu smála. Našli jsme tam kus cizí blikačky, z čehož jsme usoudili, že úsek je těžký a padaj tam i jiní borci.

S Lenou si užíváme chvilku slávy s ukradeným pohárem a šampáněm

O kousek dál jsme čekali na Věru.. „hele, už jede“ říká Lena. Když se dotyčný přiblížil, zjistili jsme, že to není Věra ale nějakej týpek, na starým, sotva držícím kole, bez helmy a s kusem trávy v puse. Vesele si to promastil kolem nás. My s celopérama, jsme se trochu zastyděli, že to sjel na hardtailu líp než my. Nu což, třeba se jednou vyjezdíme tak jako on. Pak zase jela Věra, tentokrát už to fakt byla ona. A po dojetí k nám nadšeně z báglu vytáhla tátovy rukavice, protože se, jako jediná, na pátrání po nich nevyprdla.

Neujeli jsme snad ani dvě stě metrů a už se zas válel po zemi Radek. Opět, v lehkém terénu, to poslal do jediného kamene široko daleko. Ale jako vždy, hbitě nasedl na kůň, aby nevypadl z tempa, ještě si teda dal uklidňovací cigáro a cválal dál. Skoro na konci sjezdu byly udělaný skoky různých velikostí. Jeden jsme skákali už minule.

Tentokrát jsme přidali ještě jeden, trochu větší. S tátou jsme se trochu báli ale to pako, co nesedělo na kole asi šest let, to tam bez váhání pustilo na OS. Když to dal on, tak musíme taky. „Ted se mi to povedlo, já letěl daleko“ hýkal Radek nadšením. I já jsem měla pocit, že lítám. Holky nám to „bohužel“ natočily. No, lítáním bych to asi nenazvala. Spíš to bylo takové odlehčení kol. Teď to tam nasázím líp, říkám si, zatím co se Radek rozjíždí. Vjíždí na skokánek, dopadá, naklání se doleva, pořád se naklání, až se nakloní s velkou ránou na zem. Už mi to ani nepřijde vtipný. Křičím na něj, že mi úplně zkazil morál a že už radši skákat nejdu. I tátu to pro dnešek odradilo. Naštěstí se, krom pár odřenin, tomu otloukánkovi nic nestalo.

Poslední den jsme vzali projet i mikuláše. Nejdřív se jen vozil v batohu, pak šel obhlídnout trať a když na něj padla únava, lehl si pod schody, kde jsme zrovna jezdili. To vše přežil bez újmy, ale ani mikuláš není nesmrtelný.

Vesnice Černá voda pro něj byla konečná stanice. Položili jsme ho pod obrubník s tím, že ho přeskočíme.

Tatýnek
Pořadí skokanů jsme určili tak, aby ho přejel pokud možno ten poslední. První jel táta – mikuláš přežil, druhá jsem jela já – mikuláš dostává plný zásah, pak jel Radek – ten by ho přeskočil, pak Lena – ta by ho taky jumpla a nakonec Věra s jejím největším skokem v životě. I ona by ho přeskočila.



smutný, čokoládový pán

Rozdováděná Lena

Ten čokoládový pán teď ležel rozšmelcovaný na zemi. Chvíli jsme kolem něj kroužili jak supi a pak se na něj vrhli.

To byl konec mikuláše i našeho zájezdu. Hlavně se nezapomínejte vždy vracet na kůň, když náhodou spadnete.

P.s.: Malá hádanka na závěr. Jaká je oblíbená barva K.O.K.O.Teamu ???

Radek, táta, Věra, já, Lena

JanaOlše