BORDEL

Boulder World Championship 2014 München

Mnichov, 20.-23. srpna 2014  

Text: Eliška

 Fotky: Eliška

 Konečně jsem se dostala z ponorky, ve které jsem posledních pár týdnů pracovala a čeká mě pěti denní dovolená, tentokrát žádné venkovní bouldry, ani příroda, ale velkoměsto. Jedeme na mistrovství světa v boulderingu do Mnichova. O zážitky bude postaráno, za Českou republiku bude závodit pět kluků (Adam, Marťas, Peťa, Štěpán a Honza) a čtyři holky (Sylva, Domča, Peťa a Nely). Důležité je, že i tým fanoušků je obrovský, každý závodník si přivezl minimálně jednoho nejbližšího, Chválič měl dokonce tým tří nejvěrnějších fanoušků, ale samozřejmě jsme fungovali jako tým, fandilo se všem, poctivě a důkladně!

Naše slavné repre a nové mikiny

Přijeli jsme ve středu (Brno-Mnichov šest hodin jízdy a to jsem se čerstvě rozhodla nastoupit kávový detox, takže jsem celou cestu myslela jen na dobry cafe late, blbější načasování už nešlo!), zaregistrovali se, ubytovali se v kempu na okraji města asi půl hodiny cesty autem a šli spát.

Ve čtvrtek ráno startuje kvalifikace kluků. Kluci byli pěkně rozložení po celém startovním poli, nejdřív šel Adam, pak Marťas, chvilku nic, pak šli Banán, Štěpán, Chválič a nakonec, po více než čtyřech hodinách čekání a fandění a čekání šel Peťa. Už předtím jsem věděla, že klukům stavěči pořádně zatopili. Doufám, že Peťa dá aspoň nějakou zónu, ideálně víc. Na kolmé jedničce doufám, že Peťa vymyslí nástup, potom už by zóna měla být v pohodě. Bohužel dvě nástupové obliny nedávají šanci na nic víc, než nastoupení do statické pozice, ale při jakémkoli pokusu dostat se dál nespolupracují. Druhý boulder je start z dobrých struktur a náskok jednou rukou do nic moc lišty, Peťa se to snaží přejít na statiku pomocí své flexibility, umísťuje nohu na řezku na struktuře víc vpravo, ale k ničemu mu to není. Zase nic. Třetí boulder je silová prasárna a la „žebřík“ (to slovo se na to vůbec nehodí, ale když měl člověk sílu, tak šel pravá, levá, pravá, levá) po oblých lištách, první krok se dal, zbytek nic. Modlím se, aby čtyřka nebo pětka byly milostivější! Boulder číslo čtyři, všichni před Peťou měli stejný program, který vypadal funkčně, pravačkou se držela hnusná oblina a levačkou se šlo do mini oblého spoďáčku na struktuře, který hrozně vratoval. Peťa si obliny skoro nevšiml, možná si na ni tak jednou šáhl a přestala ho zajímat. Začal vymýšlet inovativní software, který se mi vůbec nelíbil a brblala jsem, že to si snad dělá srandu a proč nebere tu oblinu jako všici? (Později jsem se dozvěděla: „Protože byla úplně na hovno.“) Prostě zkouší pravačkou napálit to přímo do spoďáčku, což ze začátku vypadá jako hodně zoufalý pokus dostat se do zóny, ale po několik pokusech se to najednou daří a zóna je doma! Mám fakt radost a lituji svých předchozích úvah. Jde se na poslední, pátý boulder, který měl za celou kvalifikaci jen dva topy. Peťa dal některé nadějné pokusy, které vypadaly, že by mohly vést k zóně, ale bohužel spadl a potom už se mu nedařilo nastoupit přes špatnou nohu. Škoda! Jsem ráda, že to je za námi, fandit pět, šest hodin už je na mě fakt hodně! Perfektní bylo, že do semifinále postoupili hned dva naši borci – Adam a Marťas, kdy musím říct, že Marťasův výkon (3. ve své skupině, 5.-6. místo celkem) byl suverénní a jeho lezení bylo o hodně pohlednější, než třeba Jana Hojera.

Protože v pátek holky začínaly svou kvalifikaci až odpoledne, vydali jsme se dopoledne na místní proslulou bouldrovku „Boulderwelt“ a byl to fakt luxus! Nádherný prostor, hodně profilů, postavené bouldry svěťákového stylu, struktury, obliny. Jediné, co mi chybělo, byly lišty. Všude jen samé obliny a struktury. Pro mě zajímavá změna prostředí, obliny moc nevyhledávám a vím, že je to chyba. Vešli jsme dovnitř a všude se to hemžilo lezcama, kteří nepostoupili do semifinále, tomu říkám společnost. Rozhodla jsem se potlačit svůj ostych a hned jsem si začala vybírat bouldry na nejzajímavějším vysokém profilu, kde byly svěťákové bouldry po strukturách a zajímavých chytech. Zjišťuju, že bouldry jsou často víc o flexibilitě a pohybové paměti, než o síle rukou nebo trupu, líbí se mi to! (Tím neříkám, že by se mi extra dařilo, ale byly to zábavné věci na zkoušení, navíc koho by nebavilo střídat se na bouldrech s klukama z repre.) Jediné, co mi na bouldrovce chybělo, byla společnost. Peťa byl v rauši a já si říkala, jak by bylo super si tady zalízt s mou motivátorkou z Prahe, s Olší, které by se tady určitě hrozně moc líbilo! Plán do budoucna: BORDEL soustředění v zahraniční bouldrovce! Dvě hodiny utekly neuvěřitelně rychle, normálně, když lezu sama, tak se mi čas táhne, ale tady ne, nevěděla jsem, co si zkusit dřív, i lehké bouldry byly po zajímavých chytech a líbily se mi. Lezla jsem hlavně na kvantitu, chtěla jsem si všechno vyzkoušet.

Boulderwelt – bludiště a ráj pro bouldisty v jednom

Nejzajímavější vnitřní profil – samá strukturka, pyramidka, krása

Čas letěl a my už mířili za holkama na Olympijský stadion na holčičí kvalifikaci. Z holek se mi moc líbil výkon Domči Dupalové, která bojovala do posledních sil a urvala hned několik vypečených zón. Peťa Růžičková si zase získala diváky v pro ni nešťastné chvíli, kdy se jí podařilo topovat pátý, poslední boulder asi dvě sekundy po limitu, fakt škoda. Nejvíc fanoušků fandilo Monice Retchy, diváci ji evidentně nabili energií a lezla suverénně, jen jeden top jí utekl. Taky pro mě docela nová tvář Michela Tracy bušila jako blázen a postoupila do svého prvního semifinále a rovnou z prvního místa!

Holky skončily, rychle jsme se najedli a rozhodli se využít toho, že vstup na bouldrovku byl v době konání mistrovství zdarma, jde se na druhou fázi! Tentokrát jsem ráda, že mám společnost a po chvilce se ke mně přidává Peťa Tef., která do Mnichova přijela fandit Banánovi. Zase je zde plno lezců ze série BWC a k tomu hodně hobby lezců. Dokonce se mi tady podařilo získat malý, skrovný fanklub, když jsem s Peťou lezly moc pěkný a vypečený černý boulder přes oblinky, hrany profilu a struktury. Fanklub je super věc, BORDEL Team by si nějaký stálý měl pořídit, troufnu si říct, že jen díky obdivným výkřikům mých nově nabitých fanoušků (opravdu to byly výkřiky), jsem boulder nakonec topovala a byla jsem fakt spokojená! Škoda, že jsem si kluky nemohla vzít sebou domů, ale tak snad se tady taky někdo najde, kdo by při mém lezení občas trošku zavískal!

Vy to nemůžete sami vědět, tak Vám to napíšu – tento krátký odstavec, i když je uprostřed textu, píšu jako poslední, takže ho trochu ochudím, protože už jsem toho prostě napsala hrozně moc! Takže sobota dopoledne byla ve znamení semifinále – lezli holky a kluci dohromady. Naše želízka – Adam a Marťas. Adam parádní výkon a postup do finále, Marťas bojoval, ale na finále to nešlo. Hrozná škoda, protože v kvali vypadal ultra silně, ale semi nastražilo hromadu svěťákových fičur a technických vyfikundací (by mě zajímalo, kolik lidí se právě naučilo nové slovo).

V sobotu jsme měli pět hodin času mezi koncem semifinále a začátkem finále, takže jsme šli zase do úžasného Boulderweltu. Nedařilo se mi najít Peťu Tef., tak jsem začala prozkoumávat všechny zákruty bouldrovky, až jsem najednou zjistila, že venku na dvorku jsou další profily a další úžasné struktury, velké obliny a závodní bouldry! Bylo to jako najít zapomenutou pětistovku v kapse! Peťa, který do té doby nechtěl lízt, najednou celý pookřál, vůbec mě nepřekvapilo, že jsem ho za pár minut potkala znovu, už oblečeného do repre trika, jak se rozcvičuje. Šli jsme se rozlézt rovnou ven, já, Peťa, Mária, Chválič a Tomaso. Rozhodla jsem se, že se nebudu bát a budu se rozlézat s děckama (všichni reprezentanti), bez ohledu na to, že mě všichni strčí do kapsy. Včera mi totiž Peťa nasadil do hlavy brouka, když o jedné lezkyni řekl, že se nebojí (že je podobná jako Olše), a že jí nevadí zkoušet těžký věci s klukama, nebojí se toho srovnání a prostě to zkouší. Já mám občas problém s přílišným respektem, občas se mi nechce investovat energie s tím, že to stejně nemá smysl, když to silnější krokují, tak já to přece nemůžu přelézt. Ale to je špatně a dneska jsem se rozhodla se taky nebát. Začalo se zlehka, žlutý bouldr po chytech, já musela docela zabrat a soustředit se, děcka flashují, já dávám na druhý pokus a mám radost. Přitvrzuje se a jde se na nádherný červený bouldr po strukturách a velkých oblinách. Děcka bouldr krokují, Peťa poprvé špatně nastupuje ze dvou namísto jedné struktury, ale na podruhé už bez zaváhání topuje. První krok je technická záležitost, práce s těžištěm, začíná se na ne úplně pozitivní struktuře a je potřeba se dostat doleva na velkou dobrou strukturu, potom průtlak s vysokou nohou do dobré struktury, následuje oblinová pasáž, která je trošku usnadněná naznačenou lištičkou na oblině a dobrou nohou a na závěr oblý top. Zkouším si jednotlivé kroky a říkám si, že zkusím zkrokovat co půjde. Bouldr mám nakonec zkrokovaný kromě prvních dvou kroků, jsem spokojená a jdu dál. Přidává se ke mně Peťa Tef. a jdeme na další oblé lahůdky. Černý bouldr po kamenitých divno-oblinách pouští po několika pokusech, mám radost. Potkáváme se s Petinou známou z Rocklands, Veronikou, a dáváme se do modré, „překvapivě“ opět oblinkové, záležitosti. Jsem motivovaná a baví mě to, hraju si s tělem, baví mě ten pocit, že tady často obtíž nespočívá v silovém kroku, nebo jaký chyt podržím, ale v technice, práci s tělem, ohebnosti. Dolézám až do předposledního kroku v prvním pokuse, ale dál už to nevymyslím. Ostatní pokusy už jsou horší, nevadí. Společně se vracíme k červenému bouldru ze začátku dnešního dne. Přítomnost Peti Tef. a Veroniky je motivující, Peťa vymýšlí super software na druhý krok, který mi vůbec nešel, a funguje krásně, zbývá mi už jen první krok, o kterém vím, že je jen o tom, abych přišla na správnou techniku. Zkouším to, soustředím se na těžiště, na nástup nohou, na ruky, na všechno a najednou zjišťuju, že jsem ten první krok udělala! Je to super pocit a já vím, že dál už to mám zkrokované a pokud neudělám chybu, tak ten bouldr dolezu! Druhý krok přelézám díky Petině softwaru a dál už se jen soustředím na dýchání a preciznost kroků, nejvíc se bojím přidání na velkou oblinu (předposlední chyt), kde je potřeba se naklonit doleva, chytit malinkou lištičku na oblině, přidat pravou ruku nahoru na oblinu, zabrat, pustit nohu, kterou mám vysoko nahoře vpravo, zatnout ve středu těla a dostat pravou nohu pod sebe. Pouštím pravou nohu, zatínám a cítím, jak dostávám vrata, ale nevzdávám to, chci ten top, nevím jak, ale vrata jsem sice dostala, ale udržela jsem je! Paráda, jsem krok od topu, soustředím se, dýchám a najednou přidávám na top. Paráda! Vylezla jsem to! A mám jasný důkaz toho, že se nesmím nechat zastrašit tím, že silnější lidi v dané věci taky zatínají a bojujou a dají bouldr až na několikátý pokus. Veronika se nebojí a navrhuje fialový bouldr po aixových trojúhelníkových strukturkách. Mě by to nikdy nenapadlo, viděla jsem v tom bouldru kluky, potom nějaké reprezentanty z Rakouska a Slovinska a zařadila jsem si bouldr bez jakéhokoli zkoušení do kategorie „pro mě ne“. Ale Veronika mě motivuje a říkám si proč ne. Nástup v kolmici z velmi pozitivní velké lišty do prvního trojúhelníku, výměna nohou, přidání a přepadnutí do dalšího trojúhelníku, noha nahoru a nepříjemný průtlak, v prvním pokusu se snažím naskočit do průtlaku a odnáší to odřené ucho, au. V dalším pokusu se průtlak daří, cítím, jak zabírají svaly, na které nejsem zvyklá, dostávám se do záchranné lišty, přidávám ruku a jdu do další lišty. Tady je potřeba pravou ruku otočit a místo pozitivní vrchní lišty si chyt přechytit na bočo-spoďáka, který sice není tak dobrý, ale dá se držet, v dalším kroku do další pyramidky ale vždy padám, sice se dostanu na strukturu, ale ruka mi z ní vždycky steče jako naolejovaná. Ale mám velkou radost, v bouldru, do kterého bych se nikdy nepustila sama, jsem v kuse vylezla všechno až na poslední dva kroky (do trojúhelníku, přidat a top už je madýlko). Netuším, jak dlouho jsme tam ten den lezli, protože to prostředí a společnost byla natolik motivující, že jsem zapomněla nejen na čas, ale taky na bolavé nohy, svaly, citlivou kůži na prstech, na všechno. Víc takových tréninků!

Venkovní část Boulderweltu

FINÁLE!!! A je to tady, zlatý hřeb našeho pobytu, finále mistrovství světa v boulderingu. Díky kartám pro závodníky navíc sledované z VIP prostoru pro závodníky hned u tribuny. Protože všichni určitě viděli přenos, tak to shrnu: stejně jako v Innsbrucku jsem nedýchala, když lezl Adam, byla jsem trošku nepřejícná, když lezl Hojer a jásala, když se Adamovi dařilo. Třeba když druhý boulder dal v posledním možném pokusu! Nejvíc se mi líbil Adamův přelez prvního bouldru, který jako jediný vyřešil technicky s práce nohou. O vítězství se Adam přetahoval s Hojerem a ještě jim na záda velmi silně dýchal Jernej Kruder. O všem měl rozhodnout poslední boulder. Adam ho dal v druhém pokusu. Měli jsme spočítáno, že Hojer má pět pokusů na top, aby vyhrál a tak jsem žmoulala svouje prsty a počítala a počítala a odčítala a tak trochu Hojerovi přála neúspěch, i když je to jinak sympatický kluk. A najednou jsem dopočítala, protože skončil časový limit a Hojer top nedal a bylo jasné, že Adam vyhrál a máme mistra světa a je to parádní zakončení naší dovolené! Vše potom korunoval ten nádherný pocit, když si člověk může zazpívat českou hymnu na počest vítěze! Holky vyhrála Jule Wurm, která podala vyrovnaný výkon a byla hrozně sympaticky dojatá, až tím dojala i mě. Druhá Alex Puccio, která na začátku vypadala, že by to snad měla vyhrát. Třetí pak byla Akučko Noguči, která byla suverénní celou sezónu, ale teď se halt zadařilo trochu míň. V klucích nakonec Honza Hojerů skončil třetí, Kruder, který poslední boulder topoval byl druhý a taky byl moc sympaticky nadšený.

Slavnostní zahájení, podivně umístěné mezi kvalifikaci a semifinále

Speciální postřehy na závěr:

• Respekt Peti Tef. za její asertivitu, kterou použila při boji proti kuřákům v hledišti. Já byla schopná se jen naštvat a představovat si, že ty cigarety lidem típnu do ksichtu. Prosím všechny kuřáky, aby použili svůj mozek – sportovní akce = v drtivé většině lidé, co mají rádi sport a zdravý životní styl = není kompatibilní s dýcháním toho smradu! Děkuji.
• Lezci, kterým už nemůžu fandit, protože kouří: GG Mondet (to, že je Francouz ho neomlouvá), Gabi Moroni
• Online přenosy hrozně zkreslují výšku lezců, Dinara F. mi sahá asi tak ke klíční kosti a přitom v televizi mi přišla normálně vysoká
• Lidi, co chrápou by v kempech měli mít speciální „VIP“ zónu
• Michaela Tracy z Velké Británie – první postup do semifinále, z prvního místa a korunovaný postupem do finále, tomu říkám dobrý den.
• Škoda, že do finále nepostoupila Monika Retchy, za svůj výkon z kvalifikace a vůbec kvůli divákům, kteří ji zbožňovali, by si to zasloužila, sedmé místo, první nepostupující do finále
•  BORDEL Team musí zorganizovat soustředění na zahraniční bouldrovce – s Olší to nějak vymyslíme
• BORDEL Team musí získat fanklub, který bude u našich výkonů juchat a vískat a který zvedne naše výkony na další úroveň (ano, je to ještě možné)

Eliška