BORDEL

Krásné předposlední aneb

moje první MČR

Ráno zvoní budík. „Ještě pět minut, říkám si“. Za chvíli zase, „tak ještě pět“, přemlouvám sama sebe. Takhle mi zazvoní ještě několikrát a já přemýšlím, kde ušetřím čas, díky kterému si budu moct prodloužit spánek. Nebudu se česat, oblíknu se rovnou do lezeckého, nebudu snídat, na záchod si zajdu až v Lokálu, svačinu si koupím někdy jindy… Nakonec je čas neúprosný a já musím vstát.

V Lokálu už bylo živo, když jsem tam dorazila. Všichni byli v dobrý náladě a i já už pomalu přestávala brečet, že se mi chce spát. I když byla kvalifikace holek, motalo se tam i dost týpků, většinou to byli přítelíčkové lezkyň, kteří se pak taky účastnili závodu. Mě ďál doprovod aspoň Maňas. Rychlá rozcvička a šlo se na věc. Měly jsme hoďku na deset bouldrů. První dva byly mimo moje schopnosti tak jsem se na nich moc nezdržovala a šla zkoušet nějaký jiný. Atmosféra byla kamarádská a všichni se povzbuzovali. Bouldry, se mi moc líbily.

krásný želvičkový chyty, nenašla jsem je v růžovém provedení tak jsem nenápadně obarvila, pro lepší představu

První kterej jsem vylezla, byl technickej a myslím, že trpaslíci jako já, tam měli trochu výhodu. Z leva se dostat do prava, chytnout mega chyt, protlačit ho, sednout si na něj a byla jsem v topu.

Druhej se nastupoval z velkýho chytu, na kterej se nasedávalo a pak se traverzovalo. Tak jsem na něj nasedla a.. nic. Bambelala jsem se tam na tom stupu v nohandu jako hadrovej panák a rukama hladila překližku kousek pod chytem, kam jsem se potřebovala dostat. Nakonec jsem to vymyslela a do chytu se zhoupla, dál už to šlo hladce.

Třetí byl po krásných AIXových chytech a hlavně po krásně fialových což je velice důležitá informace. Byly to takový malý, lištový želvičky takže mi to docela sedlo a na první pokus jsem dolezla skoro do topu ale jen skoro a to asi šestkrát. Levačkou želvu, přebrat, do druhý želvy a křížem do třetí, pak přepadnou do boule a protlačit to do kapsy jak kráva. Několikrát jsem tu kapsu konečkama prstů držela načež jsem zas rychle odplachtila dolů. Škoda, chyběl kousek.

Nic jinýho jsem nevylezla. Nebyl čas ani síly. Pak šla první skupinka kluků. Maňase chytil fotící záchvat a fotil a fotil, až mu došly baterky ve foťáku a nemohl dokumentovat finále, které se konalo na festivalu Joyride. Mezitím jsem se dozvěděla své krásné předposlední umístění. Za mnou byla Káťa Koblihová, které asi chyběla motivace bo jinak leze jak drak a umístila by se líp. Několik míst nad náma se umístila Terka nevimJakseJmenujeDál a ještě nad ní Káťa Prokopová. Takže myslím že holky byly spokojený.

Měly jsme čas tak jsme s Nelly šly do parfumérie. Nelča tam na mě nastříkala nějakej hnus kterej, jí připomínal kouř, co se vypouští na diskotékách. Pak jsme na sebe napatlaly ještě nějaký vůně, takže jsme odtamtud odcházely, navoněný jak „štětky z lacinýho bordelu“.

Na Joyridu jsem se s Káťou P. zúčastnila soutěže ve skocích na umělé stěně. Většina holek skočila stejně až na Káťu, Lenku Štorkánovou a Terku Píšovou, ty skočily ještě o chyt výš, ale dále je to nepustilo. Aby se určila vítězka, měla ještě každá z nich další dva pokusy na výšce, která se jim předtím nepodařila. Tam jako jediná uspěla Terka a tím i vyhrála. Z kluků s přehledem vyhrál Honza Chvála a těsně za ním Ondra Nevělík. Chudák Káťa se po doskoku těpla hlavou o stěnu, až to zadunilo.

Musím přiznat, že jsem se jí škodolibě smála, když jsem viděla, že je v pořádku i přes to že měla přes půl hlavy hnusnou, fialovou, vodnatou bouli. Myslela jsem, že mi jí šlehne za to, že se jí směju, ale nakonec se její blesky v očích uklidnily a mně se nic nestalo.