Ordinary day

Tenhle víkend se odehrával v rytmu Pio squad. Léto v rozkvětu. Zprvu melancholická nálada pohlcena tou veselou. Spánek až do jedný odpoledne, snídanička do postele… no prostě ordinary day with Máťa

 

I přes pozdní vstávání vše stíháme naprosto v pohodě. Kolem 16.00 si v Lidlu, „protože lidl je levný“, kupujem arašídky v cukru a vyrážíme na autobusák. Malinko poplakávám že jsem chtěla ty malé hnědé arašídky a ne ty velké barevné ale politování se stejně nedočkám.

Do Radvexu kam se chystáme to není až tak daleko ale díky mému a Máti kotníku, hodného staré babičky  s osteoporozou volíme cestu tam autobusem. Vystoupíme ve sloupu a jdem k našemu oblíbenému převisu. Cestou míjíme Sloupský rybník. Uděláme si malou přestávku, je nám blbě z arašídků které jsme do sebe nasypaly. Nezapomněly jsme udělat nezbytné fotky před stromem, před vodou, za chůze, usměvavé, zamračené ale i frajerské s výrazem nejdrsnějšího rapera z širokého okolí

Máťa si chce hodit žabku. Mrskne šutr do vody a je smutná že bez jediného poskočení šel rovnou ke dnu. Po několika dalších pokusech se zadařilo a žabák jednou poskočil. Nechaly jsme jemné vlnky čeřící hladinu za sebou a pokračovaly v cestě.

Měla jsem pocit Jako bych byla na táboře. Vybavovaly se mi ty nejošklivější, kotlíkářské písničky  a aby tím neustálím hučením v hlavě nerozčilovaly jen mě, zapěla jsem některé nahlas a Máťu tím dohnala k lehké hysterii. Některé jsme trochu upgradovaly do rapové podoby. František Nedvěd by z nás měl radost.

 

Na louce jsme trhaly lesní jahody, udělaly další nezbytné fotky a pak se chvíli schovávaly ve vysoké trávě před kýmsi  na koho jsme zrovna neměly náladu, přičemž jsme objevily další jahody.

Konečně jsme došly k převisu. Lezly jsme, šlo nám to a měly jsme radost. Pak následovaly další nezbytné fotky, tentokrát lezecké. Domu jsme šly pěšky. Tam jsme si daly hodně pozdní večeři a usnuly u filmu s našim oblíbeným hercem Markem Wahlbergem.

Vstávání ve dvě, snídanička do postele a v šest se opět jede na převis. Měníme dopravní prostředek a mastíme na kole. Máme k dispozici kola od Mátiny ségry a táty. Protože jsme trpaslíčci, jsou nám velká. Jsou taky trochu stará. Vypadáme na nich jak vosy na bonbonu. Máťa za mnou piští, že se asi vyklopí. Z kopce valí asi 5km v hodině, svádějíc to na kolo které vyfasovala… kola si tedy prohodíme. Máťa se utrhla z řetězu a posílá to tam neuvěřitelnou rychlostí 8km v hodině což považuju za úspěch. Abych jen nehanila, musím přiznat že i já jsem se na tom stoletém vidláčkem stroji necítila bezpečně.

 

Vylezly jsme na převis a užívaly si panoramata co se nám naskytla. Cítila jsem se úžasně volně a krásně. Žádný stres, žádná podrážděnost. S Máťou se na sebe neumíme zlobit ani být na sebe protivné. Vítr si pohrával s vlasy a hladil nás po tváři. Slunce hřálo a mraky házely stíny na louky pod nima. Kam oko pohlédlo tam byly lesy, kde nebyl les tam se schovávalo pole. Skály vyčnívaly vyzývavě z kopců, jako by se nemohly dočkat až po nich polezeme. Na chvíli jsem zavřela oči a užívala si ten prchavý okamžik. Ten okamžik co je nepopsatelný, nesdělitelný… jedinečný.

 

Nešlo by to bez nezbytných lezecích fotek. Náš hudební repertoár se točil okolo Tatabojs, Sta zvířat a jako vždy Pio squad. Lezlo se nám hezky. Skála oproti včerejšku byla suchá. Připadám si silná a betonová, i když to moje lezení na to asi nevypadá. Mátě se dařilo a ještě k tomu vypadá krásně na fotkách, takže radost dvojnásobná. Podařilo se mi tajně natočit Mátin záchvat debility z čehož jsem měla neskrývanou, škodolibou radost. „Nepůjdem plavat?“ ptám se Máti. „A nebude ti zima?!“, zajímá se ustaraně. „Mě ne, a tobě?“ a pozor, tady přichází její záchvat. „mě jo“ odpovídá a pokračuje „…. A tobě? A tobě? A tobě? A tobě?“ Koukám na ní jako na zadrhlou gramofonovou desku. Ona si ničeho nevšímá a s pološíleným výrazem hladí prstem skálu a stále opakuje a tobě? A tobě? Hlas se jí změnil v takzvaný prdelní… A tobě?? Aniž by si něčeho všimla pokračuje dál v hovoru… Své debility si všimne až když jí pouštim video

 Cestou domu se zase stavujem u rybníka. Tentokrát tam pošlem čtyřnásobnou žabku. Při hledání kamínků jsem našla i slimáka. „Myslíš že by se odrážel hezky od hladiny?“ ptám se Máti. „Myslím že by jen tak klouzal po hladině až do půlky rybníka.“ Jsme moc hodné na to, aby jsme na slimejšovi ďály pokusy a tak ho necháváme ať si žije svým slizkým, uslintaným životem, berem bicykl a pokračujeme v cestě domu než se úplně setmí.

Máťa na mě mluví ale já jí nevnímám, z polospánku sem tam něco důležitě odsouhlasím a nořím se hloub a hloub do snů, jí to nevadí a vesele vypráví dál své hluboké myšlenky.

 Jana