BORDEL

3. kolo ČP v boulderingu 2015, tři přerostlé dýně a pan naštvaný pitíčko

Text: Modrý Peliška, šedý Olše, růžový Káťa

Fotky: Peliška, Olše, Péťa

v Praze 2. května 2015

Píseň pro dnešní den ZDE

Další kolo českého poháru v boulderingu je za námi. Moc jsem se na něj těšila, ale nakonec jsem byla trochu zklamaná. Poprvé v životě, jsem měla nutkání sundat lezečky a v půlce závodu to zabalit. Na holešovickém výstavišti, kde závod probíhal, bylo vedro a dusno jako ve skleníku (Dveře prý pořadatelé otevřeli až když lezla druhá skupina chlapů) Myslela jsem, že to tam se mnou co nevidět sekne, fronty pod bouldry byly docela dlouhé, otravné a času na lezení málo. Zmateně jsem lítala sem a tam a hledala nejkratší frontu, nakonec jsem šla radši zkoušet, pro mě nepřelezitelný bouldr, u kterého byly asi jen dvě holky.

Eliška s Káťou to o něco níže pěkně shrnuly, jak klady, tak zápory se kterýma se ztotožňuju.
I když to z mého pohledu nebyly nejvydařenější závody, jsem za ně ráda. Jde vidět, že za tím je spousta práce i času a příště to bude určitě lepší :) 

Elišce se dařilo skvěle. Drtila jeden boulder za druhým. Bohužel o jeden pokus na TOP jí uteklo finále. Je to škoda, kor když mi vyprávěla, že jeden úplně zbytečný pokus nechala v bouldru, který začínal skokem. Eliška na to chtěla vyzrát a zkoušela to staticky, zády ke stěně, což se nakonec neukázalo, jako nejlepší program.


I ostatní holky z BORDEL Teamu zalezly pěkně! 

Eliška a Péťa, oběma se dařilo

Eliška topuje koutkový boulder

Co se povedlo

Celkový dojem za mou osobu je rozhodně VELMI DOBRÝ! „Boulder X“ mám dlouhodobě moc ráda, prostředí výstaviště a spojení se sportovním veletrhem je prostě boží. Je tam spousta lidí, i nelezců, diváků. Doprovodný program mě vždy velmi baví. Super! Z pražského ČP jsem se dávala dohromady skoro tři dny :)

• Všechny bouldry byly moc pěkné, kluci odvedli v tomto ohledu dobrou práci, i když dá se spekulovat o vhodnosti nastavení obtížnosti (ale to je vždy alchmie). Za bouldry pochvala!
• Krásná trička, v pohodě občerstvení.
• Dobrá rozlezovka s dobrým dopadem.
• Dost místa na převlečení a protažení.
• jednoznačně bouldry, co boulder to jiný problém, radost závodit:). Také jsem moc ráda, že se nevyhlašují jen tři nejlepší závodníci, ale pět.

Co se nepovedlo :(

• Pokud je časový limit jen hodina, pak by tomu měly být přizpůsobeny podmínky, hlavně obtížnost bouldrů. Počet osmi bouldrů je podle nás OK, ale bylo by fajn vyhnout se bouldrům, kde budou jasně vznikat dlouhé fronty (typicky kvalifikační boulder holek v rohu po AIX golfáčích). Příkladem za všechno je pak například nepostoupení Kláry Halmo, která sice vylezla těžký boulder č. 1 a daly bychom ruku do ohně, že by vylezla i boulder č. 5, ale fronta byla na konci tak dlouhá, že se čekalo i 7 minut na pokus a Klára to nestihla, takže smůla. Tím pádem výsledky neukazují, kdo byl nejlepší z hlediska lezeckého, ale částečně z hlediska lezeckého a z velké části taky strategického.

• Představte si situaci: je 19 minut do konce, stojíte ve frontě na slavný „koutek“ v kvalifikaci, před vámi pět lidí, každý je ve stěně několik minut, protože tady jde hlavně o stabilitu, techniku, nic se nesmí uspěchat. Doleze člověk. A co dělá rozhodčí? Další půl minutu řeší zápis do papírku a podpis. Co takhle, aby vždy rozhodčí po nástupu jednoho lezce hned hlásila, kdo se má připravit? Plus někdo doleze, rozhodčí zahlásí „Top!“, ihned podepíše papírek a jede se dál?

• Docela šílená byla rozhodčí na bouldru č. 1 v holčičí kvali. „Kdo jde na řadu?“ Rozhodčí: „Jak chcete. Kdo chce, ať jde.“ Cože??? To snad ani nemá smysl komentovat.

• Obecně v celém ČP nám přijde, že avizovaná soutěž bouldrovek je tak nějak hůř organizovaná. Zápis lidí na seznam bylo docela divoké. Nikde nejsou vidět průběžné body a pořadí. Bylo by možné hodit na boulderzavody.cz průběžné výsledky s informací za jednotlivá kola?
• předně jsem moc ráda, že se závody konají a vím, že pořádání ČP je hodně náročný. Ze závodů z výstaviště jsem bohužel letos zklamaná, především z časového rozvrhu závodů, které nebylo dostatečné nejen pro ženskou kvaldu, ale i rozvrh závodníku a času u chlapské kvalifikace byl špatný. Také jsem dost smutná z aktivity a neznalosti rozhodčích a z teplotních podmínek, které při ženské kvalifikaci panovali...vedro k zalknutí, kdyby zástupci ČHS nebyli tolerantní, žádné finále by se nekonalo a všechny závodnice by diskly za podprdy a nedodržení pravidel:)

Dotaz na závěr: Opakovaně jsem zaslechla informaci, že údajně někdo někdy  organizoval „anketu“, jestli holky chtějí trika nebo tílka a prý vyhrála trika. Prosím Vás, kdo a s kým toto organizoval? :) Na výstavišti jsem se bavila minimálně s půlkou všech závodnic a žádná se této slavné a zároveň tajemné ankety neúčastnila a zároveň by ocenila tílka a ne ta trička, ve kterých se mi sice dobře chodí „podoma“, ale na lezení jsou nepoužitelné. Člověk v tom má hned kruhy v podpaží a je to celé ne-sexy a neklimatizuje to! :) Víme, že tílka jsou asi dražší, ale co takhle jedno tílko na celou sérii s tím, že si ho člověk uhradí v rámci zvýšeného startovného jen jednou a pak by měl možnost zaškrtnout „registrace bez trika“ a platit třeba míň?

A nemohu si odpustit: systém flash je prostě na xxxxx! :)

Doprovodný program

Po kvalifikaci jsme se šly s Káťou a Eliškou ještě dorazit do nafukovacích koulí, ve kterých jsme vypadaly, jak poznamenala Eliška, jako obří dýně. 

Neměly jsme slitování a snažily se jedna druhou povalit. Rychlý rozběh, prudký náraz a už jsme ležely bezbranně na zádech, jako když se převrátí brouk. Po chvíli jsem zjistila, jak se zvednout, ale ze začátku mě jímala hrůza a začínala jsem mít klaustrofobické záchvaty. To po chvíli přešlo a vesele jsme do sebe narážely dál. Pak jsme otestovaly jak v našich nových oblečkách jdou dělat kotouly vzad i vpřed, hvězdy nebo třeba stojka.

Hned vedle bylo hřiště s nafukovacíma překážkama/úkrytama a k dispozici pistolky s pěnovkovo-plastovýma nábojema. Eliška nekompromisně prohlásila, že chce něco velkýho, něco jako brokovnici a bez váhání nás začala kosit. Po chvíli se mezi nás infiltrovali nějaký děcka a kluci, co to tam měli na starosti zavolali, ať jdeme všichni k nim, že je tam dětí hodně a že máme udělat dva týmy. Trochu jsem se nechala unést, a zapomněla, že už jsem paní dospěláková. Už už jsem se hlásila do týmu, ale Eliška mě naštěstí včas odtáhla a já nedělala ostudu.

Další zastávkou byla konstrukce, která v sobě skrývala hrazdy, kruhy, bradla, žebřiny a jiné vymoženosti. Pokoušely jsme se o vlajku, visy na jedné ruce, shyby do strany, přeskoky z hrazdy na hrazdu (z visu) a muscle-up. Něco šlo, něco moc ne :)

Inky super výraz  krátce po pokusu o muscle-up. Myslím, že nám zrovna říkala, že tyhle svaly nikdy nepoužívala :)

Tam na kraji světa

Odpoledne po závodech jsem vyrazila do Semil za bráchou a tátou. Kousek za Turnovem jsem si užívala panoramata jež se mi naskytly při výhledu z okénka autobusu. Slunce svítilo do rozkvetlých stromů, koně se pásli.. Mé vidlácké srdce zaplesalo. Nejradši bych tam zůstala už napořád. V myšlenkách jsem byla tam nahoře na stráni, válela sudy dolu a užívala si venkovskou idylku. Nějací floutci co seděli za mnou, mě však z mých představ vytrhli hlasitým smíchem. "Ty voeee, jak tady může někdo žít, tady se snad zastavil čas", "to jo, voe. A čum, tamhle jde nějaká babka, zřejmě má namířeno do krámu na pondělní nákup, za ty dva dny by se tam mohla dobelhat." "Hele woe, vždyť oni určité ani nevědí, že skončila druhá světová, vždyť oni nemaj internet" "ještě, ze bydlím v Prahe".

Hajzli malý puberťácký. Hned po příjezdu jsem radši bráchu upozornila, aby nikomu neříkal, že má internet nebo mu do bytu naběhne celá vesnice, aby se na ty internety taky podívali :)) 

Pletení, háčkování, vyšívání, to je moje.. kašlu na lezení :)

zaměřeno na kvalitu

Večer jsme strávili u filmů. Všichni jsme si založili účty na Čsfd a hodnotili, až se z nás kouřilo. Konečně jsem ze sebe mohla vypustit všechnu nevoli a zhnuseni k filmu Antikrist a napařila jsem mu odpad, muhehe.

Druhý den jsme se šli projít. Brácha se do Semil přestěhoval nedávno, tak jsme tam museli vše důkladně prozkoumat.

Najděte pět rozdílů :)

Naše kalistenické dovednosti (nebo jak to nazvat) jsou boží. Nic pro nás není problém.
No.. přiznávám se, až tak boží jsme nebyli, spíš bych měla vypíchnout rychlost fotografa :)

v této pozici táta setrval asi tři minuty :D

Nejlepší fotka. Brácha se snažil napodobit sochu v pozadí, ale spíš vypadá jako děsivá želva, nebo jako obří naštvaný pitíčko.