neděle 24. srpna 2014



JSEM ZAPŠKLÁ, NESNÁŠENLIVÁ DŮRA... KTERÁ POPRVÉ SKOČILA 

 


1.den

Už dlouho jsem neřídila, vlastně minulý týden mě brácha nechal projet v jeho prvním autě. S tátou oba křičeli a křečovitě svírali držátka nad okýnkem. Pak už mě řídit nenechali, nevím proč.
V pondělí mi máma půjčila auto. Ještě nikdy jsem sama neřídila po Praze. Naštěstí jsem přes ní jela jen kousek a pak už fičela směr Skalice. Vzadu měla ustláno moje meridka a v báglu měly své místo lezečky (bez nich už nikam nejezdím) a sedák, který už víceméně nepoužívám a nenápadně se řadím k čistokrevným bouldristkám, jakými jsou Eliška a Janík.

Píseň pro dnešní den I. zde

Cesta probíhala celkem dobře, pominuli záchvaty vzteku a proud nadávek, směřovaným na kohosi, kdo řídil náklaďák v Dubských zatáčkách, zdržoval, ale jeho mužská ješitnost mu nedovolila nechat se předjet. 
Kousek před Českou Lípou jsem zahlídla stopaře. Nikdy jsem nikoho nebrala a nevím co mě to popadlo teď, ale zastavila jsem mu. Naštěstí se z něj žádný vrah ani úchylák nevyklubal. Hodila jsem ho do Lípy a asi za pět kilometrů jsem píchla. Měla jsem štěstí v neštěstí. Široko daleko pustina, jen tam kde jsem zrovna zůstala stát byl domek, před domkem pán, a pán to byl hodný a ochotný, tak mi pomohl kolo vyměnit. Ještě že tam byl. Zjistila jsem, že v autě sice hever je, ale nefunkční.  A i kdyby byl funkční, nevěřím svým schopnostem a obávám se, že by mi pak kolo v první zatáčce upadlo.

Už bylo hodně hodin, ale aspoň krátký výlet na kole jsem chtěla stihnout.
Vyjela jsem směr Slunečná. Po asfaltce jsem jela nahoru, a dolu jsem chtěla jet terénem. Viděla jsem pěknou lesní cestu, tak jsem neváhala a jela po ní. Asi 300 metrů než zmizela. Vracet se mi nechtělo, stále jsem věřila, že alespoň náznak pěšinky tam bude. Nebyl, tak jsem jela freeride, ale po chvíli už ani to nešlo a cestu z kopce jsem absolvovala s kolem na zádech přeskakujíc popadané kmeny. Všude samý ostružiní a kopřivy. Po nějaký době jsem narazila na další lesní cestu. Měla jsem radost, že si přeci jen kousek sjezdu užiju a zase nic, cesta asi po 400 metrech končila a zase jí vystřídaly bodláky a ostatní lesní humusy. Ten den jsem neměla štěstí. Zarputile jsem trvala na tom, že na asfalt prostě nevjedu. Jenže všechny ostatní cesty vždy zmizely nebo nebyly průjezdný. Když jsem šla asi kilák po zarostlým poli, tak jsem to vzdala. Celá domordovaná, ošlehaná od kopřiv a podrápaná od bodláčí, jsem to otočila a po silnici dojela domu. Náladu jsem si zvedla sjetím několika schodišť, co jsem cestou potkala .
Abych nezapomněla, bylo krátce po dešti a silnice byla poseta slimáky... nemám blatníky, takže i můj obličej byl posetý slimáky..a moje tričko, ruce i tepláky.
V polích

2.den

Péťa Vokál mě večer vyzvedl a jeli jsme spolu bouldřit do Radvexu. Je to taková venkovní pískovcová tělocvična. Je to velký převis a dá se tam zalízt téměř kdykoliv. Ještě než jsem se naplavila do Prahe, tak to byl můj druhý domov.

3. den

Dnes byl můj velký bajkový den. S Petrem jsme dali sraz v Boru u Michaely a mazali do sedla Klíče. Neujeli jsme ani 300 metrů a já věděla, že to nebude jen tak lážo plážo výlet. Petr nasadil tempo a já vlála asi kilometr za ním. Nemohla jsem popadnou dech, nohy mě pálily a Petr se usmíval a ještě u toho stihl vykládat. Tady je vidět, že drtim sílu jen v rukách a nohy jsou jak puding.


Mám spoustu fotek, ale jen málokdy narazím na nějakou, kde jsem taky. Proto, i když mi to přijde divný, jsem začla „selfíčkovat“ jak o život. Ale ono to není vůbec lehký. Jak to udělat, abych byla na fotce já, meridka, petr a Klíč i s okolní krajinou?
V sedle jsme dali sedátka dolů, Péťa mi dal základní informace o trati a jelo se.
Trať nebyla moc rozbitá, spíš taková rychlostní kličkovaná mezi stromy, sem tam kořeny, strmý svah, kameny. Jsem nadšená, endorfiny mi zaplavují tělo a já zažívám tu opojnou chuť sjezdování.
Nikdy jsem tudy nejela, tak jsem místy byla zbytečně opatrná, příště to tam pustím ještě víc. Nespadla jsem, takže ještě určitě nějaký rezervy jsou :)
Pak jsme jeli kousek po lesní pohodový cestě. Odpočívala jsem a připravovala se psychicky na další část, která začínala skokem. Ty co jezděj, by si asi ani nevšimli, že skočili.

Petr jel přede mnou. Měla jsem ho na dohled a viděla, že to skočil! Blížila jsem se ke skokánku, minula jsem místo odkud už nebylo cesty zpět. Prostě to musím dát. Co nejvíc jsem to rozšlapala, a veděla, že se nesmím po*.  Měla jsem pocit, že letím, to se nedá popsat, dopadla jsem a hodila těsnotku kolem stromu. „ Dala jsem tooooo, Péťo já to dalááááá“, hulákala jsem jak pominutá. Dupala jsem do pedálů a najela na další skokánek. „uááááááá, jsem tančíííííííík“ křičela jsem, abych si dodala odvahu. Měla jsem úplně staženej žaludek, ale bylo mi krásně. Kousek jsme jeli po silnici a pak zase po malý stezce. Ta byla psychicky náročnější, prudký sjezdy, a traverzy kdy jsem myslela, že se převrátím a budu se koulet týden, než se zastavím o nějaký strom. 
Dojeli jsme do Radvance, kde na nás už čekal Tomáš. Zalezli jsme si a jeli domu.
Večer jsme se sešli na pivku. Kluci se tam bavili, jak chtěli/chtějí holku, která by sportovala, ještě líp, nějakou lezkyni a samozřejmě nezadanou. Vedli tam asi desetiminutový dialog o tom, jak takový holky nejsou. Seděla jsem naproti nim a musela se smát. Kde asi dělám chybu, že mě nevidí? :)

4. den

Dnes jsem hrabošila na půdě a hledala nějaký poklady. Vždycky jsem chtěla najít nějakou tajnou místnost. Oťukávala jsem podlahu a zdi, jestli nenajdu nějakou dutinu. Nic. Pak jsem si všimla malý skuliny přikrytý deskama. Dala jsem je stranou a zjistila, že se tamtudy dá proplazit do mini-„místnosti“ mezi střechou a zdí. 
tajná místnost
 Vypadala prázdně. Byla tam tuna prachu, kterou jsem při plazení rozvířila a nějaký střešní tašky. Dala jsem je na stranu, pod nima byla stará, německy psaná učebnice a něco, co nevím co je. Začala mi zlobit baterka. Poblikávala a přestávala svítit. Začala jsem se tedy dobývat zpět a chytla při tom hysterák, že mě něco chytne za nohy a vtáhne nazpět. To se, světe div se, nestalo. Sice jsem nenašla žádný poklad, ale aspoň něco.
poklad



držák na žehličku?

5. den

  
Píseň pro dnešní den II. zde

Auto nechávám ve Skalici a jedu busem za Eliškou a Péťou do Brna. Když jsem si rezervovala místenku, bylo tam poslední volné sedadlo, takže jsem si nemohla vybírat a musela se smířit s nejhorším možným místem. Seděla jsem úplně vzadu, mezi dvěma chlapama. Oba dva.. no dobře, všichni tři jsme měli ramena jako přistávací dráhu. Nemohla jsem se opřít, protože na mý sedačce byly jejich ramena. Byla jsem asi půl hodiny v předklonu, opřená lokty o svá kolena a hlavou o sedačku přede mnou. Frajer po levici mě dokonce utiskoval i svou nohou. Tím mě naštval. Sedí si tam jak na gauči, nohy kilometr od sebe a ani ho nenapadne se trochu uskromnit a rozvalovat se jen na svém místě! Neměli se k tomu, že by mi udělali aspoň trochu prostoru, tak jsem sebrala tu trochu asertivity, co v sobě mám a vrtivým pohybem jsem se mezi ně provrtala. Po nějaké době se oba ošívali a hledali pohodlnou polohu. Tomu slušnějšímu, co se moc nerozvaloval, jsem uhnula, u toho druhýho ignoranta jsem byla nekompromisní a nechala ho v nepohodlí. Možná, že jsem jen zapšklá, nesnášenlivá důra, protože mě takhle lidi při cestování rozčilují často. 
Eliška na VUT
Večer jsme šli s Eliškou, Petrem a Honzou na venkovní bouldrovku (VUT).
Na nějaký velký trénování to tam není, ale zalezli jsme si dobře. Večer jsme ještě s Péťou a Banánem dali Carcassonne a Bang.

6. den

Eliška mi odtajnila nabitý sobotní plán. První na seznamu byl tenis. Bavilo mě to, ale cit pro něj rozhodně nemám. Do míčku jsem prala hlava nehlava a ten pak zákonitě lítal moc daleko a úplně šejdrem. Po rozpinkání jsme začali počítat body. Eliška měla velkou převahu, ale měla se mnou trpělivost. Pak si dala jednu hru s Petrem. Celkem si ho dávala, i když on to popíral, ale konečné skóre mluvilo za vše :)

Stavili jsme se domů pro plavky a jeli se zchladit na přehradu. Potom Petr ukuchtil výborný sojový maso na medu a jen co nám trochu slehlo, vyrazili jsme bouldřit na Kotelnu. Když jsem jela do Brna, říkala jsem si, že Eliška bude nejspíš nerozlezená, kvůli dlouhé pauze, díky zraněnému kotníku. Očekávala jsem, že polezeme jen tak na pohodu kvůli její indispozici. Hned po prvním bouldru mi bylo jasný, že jsem se spletla. Eliška s Péťou lezly po takových hnidách, že jsem tomu vůbec nechtěla uvěřit. Holky mi vzaly iluze o mém „tvrdém“ tréninku. Myslela jsem, že poslední dobou drtím jak ďas, ale ukázalo se, že leda tak prd :) Díky holky, za nový příliv motivace. Teď vím, že musím lízt po menších chytech, delší nátahy a silovější kroky, jinak si už s váma nezalezu.
Večer zakončujeme u Péti a Banána Bengem,Carcassonne, pivem a vínem.

7. den

Eliška naplánovala několik aktivit, s tím, že se rozhodneme, kterou zvolíme podle aktuální síly, času, počasí a chuti. 
Kras - Vaňousy - fotil Péťa Handlíř ... Stačí si trochu postěžovat, že nemám žádný fotky a hodný Péťa s Eliškou se o to postarají :)
Pojedeme bouldrovat do Krasu, zněla konečná volba. Málokomu se v Krasu líbí, tak jsem neměla žádný velký očekávání. Petr měl restday a četl si. S Eliškou jsme se rozlezly a šly pokusovat její projekt (teď už i můj). Je to prý nějaký 6C+? ale mě to přijde těžší. Je to dlouhý traverz po lištách s jedním cruxem uprostřed. Zkoušely jsme jen tenhle bouldr, ale protože se mi líbil, tak mi to ani nevadilo. Čas i síly nemilosrdně ubíhaly a mně se blížil čas odjezdu. Ještě jsme se stihli vykoupat v lomu a jeli směr autobusák. Měla jsem pocit, jako bych v Brně strávila minimálně týden. Tolik jsme toho stihli. Už se těším, až vám to budu moct oplatit. Stačí napsat, kdy přijedete, a já připravím zážitkový víkend :)
          
Ano, jsem zapšklá, nesnášenlivá důra. Úplně bezdůvodně mě rozčilovala tato milá paní, která si jen chtěla udělat pohodlí a měla roztažený nohy tak mocně, že jsem myslela, že si je vykloubí. Neustále se o mě otírala svou měkoučkou sádelnatou rukou a to celé tři hodiny. Jsem protivná potvora. Chudák paní se chtěla jen přitulit a mě to z nějakého nepochopitelného důvodu nebylo příjemné. Příště si koupím místenku na obě sedadla.




 JanaOlše