JSEM ZAPŠKLÁ, NESNÁŠENLIVÁ DŮRA... KTERÁ POPRVÉ SKOČILA
1.den
Už dlouho jsem neřídila, vlastně
minulý týden mě brácha nechal projet v jeho prvním autě. S tátou oba
křičeli a křečovitě svírali držátka nad okýnkem. Pak už mě řídit nenechali,
nevím proč.
V pondělí mi máma půjčila
auto. Ještě nikdy jsem sama neřídila po Praze. Naštěstí jsem přes ní jela jen
kousek a pak už fičela směr Skalice. Vzadu měla ustláno moje meridka a
v báglu měly své místo lezečky (bez nich už nikam nejezdím) a sedák, který
už víceméně nepoužívám a nenápadně se řadím k čistokrevným bouldristkám,
jakými jsou Eliška a Janík.
Cesta probíhala celkem dobře,
pominuli záchvaty vzteku a proud nadávek, směřovaným na kohosi, kdo řídil náklaďák
v Dubských zatáčkách, zdržoval, ale jeho mužská ješitnost mu nedovolila nechat se předjet.
Kousek před Českou Lípou jsem
zahlídla stopaře. Nikdy jsem nikoho nebrala a nevím co mě to popadlo teď, ale
zastavila jsem mu. Naštěstí se z něj žádný vrah ani úchylák nevyklubal. Hodila jsem ho do Lípy a
asi za pět kilometrů jsem píchla. Měla jsem štěstí v neštěstí. Široko
daleko pustina, jen tam kde jsem zrovna zůstala stát byl domek, před domkem
pán, a pán to byl hodný a ochotný, tak mi pomohl kolo vyměnit. Ještě že tam
byl. Zjistila jsem, že v autě sice hever je, ale nefunkční. A i kdyby byl funkční, nevěřím svým
schopnostem a obávám se, že by mi pak kolo v první zatáčce upadlo.
Už bylo hodně hodin, ale aspoň
krátký výlet na kole jsem chtěla stihnout.
Vyjela jsem směr Slunečná. Po
asfaltce jsem jela nahoru, a dolu jsem chtěla jet terénem. Viděla jsem pěknou
lesní cestu, tak jsem neváhala a jela po ní. Asi 300 metrů než zmizela. Vracet se mi
nechtělo, stále jsem věřila, že alespoň náznak pěšinky tam bude. Nebyl, tak
jsem jela freeride, ale po chvíli už ani to nešlo a cestu z kopce jsem
absolvovala s kolem na zádech přeskakujíc popadané kmeny. Všude samý
ostružiní a kopřivy. Po nějaký době jsem narazila na další lesní cestu. Měla
jsem radost, že si přeci jen kousek sjezdu užiju a zase nic, cesta asi po 400
metrech končila a zase jí vystřídaly bodláky a ostatní lesní humusy. Ten den
jsem neměla štěstí. Zarputile jsem trvala na tom, že na asfalt prostě nevjedu.
Jenže všechny ostatní cesty vždy zmizely nebo nebyly průjezdný. Když jsem šla
asi kilák po zarostlým poli, tak jsem to vzdala. Celá domordovaná, ošlehaná od
kopřiv a podrápaná od bodláčí, jsem to otočila a po silnici dojela domu. Náladu
jsem si zvedla sjetím několika schodišť, co jsem cestou potkala .
Abych nezapomněla, bylo krátce po
dešti a silnice byla poseta slimáky... nemám blatníky, takže i můj obličej byl
posetý slimáky..a moje tričko, ruce i tepláky.
V polích |
2.den
Péťa Vokál mě večer vyzvedl a jeli jsme
spolu bouldřit do Radvexu. Je to taková venkovní pískovcová tělocvična. Je to
velký převis a dá se tam zalízt téměř kdykoliv. Ještě než jsem se naplavila do
Prahe, tak to byl můj druhý domov.
3. den
Dnes byl můj velký bajkový den. S Petrem
jsme dali sraz v Boru u Michaely a mazali do sedla Klíče. Neujeli jsme ani
300 metrů a já věděla, že to nebude jen tak lážo plážo výlet. Petr nasadil
tempo a já vlála asi kilometr za ním. Nemohla jsem popadnou dech, nohy mě
pálily a Petr se usmíval a ještě u toho stihl vykládat. Tady je vidět, že drtim
sílu jen v rukách a nohy jsou jak puding.
Mám spoustu fotek, ale jen
málokdy narazím na nějakou, kde jsem taky. Proto, i když mi to přijde divný,
jsem začla „selfíčkovat“ jak o život. Ale ono to není vůbec lehký. Jak to
udělat, abych byla na fotce já, meridka, petr a Klíč i s okolní krajinou?
V sedle jsme dali sedátka
dolů, Péťa mi dal základní informace o trati a jelo se.
Trať nebyla moc rozbitá, spíš
taková rychlostní kličkovaná mezi stromy, sem tam kořeny, strmý svah, kameny.
Jsem nadšená, endorfiny mi zaplavují tělo a já zažívám tu opojnou chuť
sjezdování.
Nikdy jsem tudy nejela, tak jsem
místy byla zbytečně opatrná, příště to tam pustím ještě víc. Nespadla jsem,
takže ještě určitě nějaký rezervy jsou :)
Pak jsme jeli kousek po lesní
pohodový cestě. Odpočívala jsem a připravovala se psychicky na další část,
která začínala skokem. Ty co jezděj, by si asi ani nevšimli, že skočili.
Petr jel přede mnou. Měla jsem ho
na dohled a viděla, že to skočil! Blížila jsem se ke skokánku, minula jsem
místo odkud už nebylo cesty zpět. Prostě to musím dát. Co nejvíc jsem to
rozšlapala, a veděla, že se nesmím po*.
Měla jsem pocit, že letím, to se nedá popsat, dopadla jsem a hodila
těsnotku kolem stromu. „ Dala jsem tooooo, Péťo já to dalááááá“, hulákala jsem
jak pominutá. Dupala jsem do pedálů a najela na další skokánek. „uááááááá, jsem
tančíííííííík“ křičela jsem, abych si dodala odvahu. Měla jsem úplně staženej
žaludek, ale bylo mi krásně. Kousek jsme jeli po silnici a pak zase po malý
stezce. Ta byla psychicky náročnější, prudký sjezdy, a traverzy kdy jsem
myslela, že se převrátím a budu se koulet týden, než se zastavím o nějaký
strom.
Dojeli jsme do Radvance, kde na
nás už čekal Tomáš. Zalezli jsme si a jeli domu.
Večer jsme se sešli na pivku. Kluci
se tam bavili, jak chtěli/chtějí holku, která by sportovala, ještě líp, nějakou
lezkyni a samozřejmě nezadanou. Vedli tam asi desetiminutový dialog o tom, jak
takový holky nejsou. Seděla jsem naproti nim a musela se smát. Kde asi dělám
chybu, že mě nevidí? :)
4. den
Dnes jsem hrabošila na půdě a
hledala nějaký poklady. Vždycky jsem chtěla najít nějakou tajnou místnost.
Oťukávala jsem podlahu a zdi, jestli nenajdu nějakou dutinu. Nic. Pak jsem si
všimla malý skuliny přikrytý deskama. Dala jsem je stranou a zjistila, že se
tamtudy dá proplazit do mini-„místnosti“ mezi střechou a zdí.
tajná místnost |
Vypadala prázdně.
Byla tam tuna prachu, kterou jsem při plazení rozvířila a nějaký střešní tašky.
Dala jsem je na stranu, pod nima byla stará, německy psaná učebnice a něco, co
nevím co je. Začala mi zlobit baterka. Poblikávala a přestávala svítit. Začala
jsem se tedy dobývat zpět a chytla při tom hysterák, že mě něco chytne za nohy
a vtáhne nazpět. To se, světe div se, nestalo. Sice jsem nenašla žádný poklad,
ale aspoň něco.
poklad |
držák na žehličku? |
5. den
Píseň pro dnešní den II. zde
Auto nechávám ve Skalici a jedu busem
za Eliškou a Péťou do Brna. Když jsem si rezervovala místenku, bylo tam poslední
volné sedadlo, takže jsem si nemohla vybírat a musela se smířit s nejhorším
možným místem. Seděla jsem úplně vzadu, mezi dvěma chlapama. Oba dva.. no
dobře, všichni tři jsme měli ramena jako přistávací dráhu. Nemohla jsem se
opřít, protože na mý sedačce byly jejich ramena. Byla jsem asi půl hodiny v předklonu,
opřená lokty o svá kolena a hlavou o sedačku přede mnou. Frajer po levici mě
dokonce utiskoval i svou nohou. Tím mě naštval. Sedí si tam jak na gauči, nohy
kilometr od sebe a ani ho nenapadne se trochu uskromnit a rozvalovat se jen na
svém místě! Neměli se k tomu, že by mi udělali aspoň trochu prostoru, tak
jsem sebrala tu trochu asertivity, co v sobě mám a vrtivým pohybem jsem se
mezi ně provrtala. Po nějaké době se oba ošívali a hledali pohodlnou polohu.
Tomu slušnějšímu, co se moc nerozvaloval, jsem uhnula, u toho druhýho ignoranta
jsem byla nekompromisní a nechala ho v nepohodlí. Možná, že jsem jen zapšklá,
nesnášenlivá důra, protože mě takhle lidi při cestování rozčilují často.
Eliška na VUT |
Večer jsme šli s Eliškou,
Petrem a Honzou na venkovní bouldrovku (VUT).
Na nějaký velký trénování to tam
není, ale zalezli jsme si dobře. Večer jsme ještě s Péťou a Banánem dali Carcassonne
a Bang.
6. den
Eliška mi odtajnila nabitý
sobotní plán. První na seznamu byl tenis. Bavilo mě to, ale cit pro něj
rozhodně nemám. Do míčku jsem prala hlava nehlava a ten pak zákonitě lítal moc
daleko a úplně šejdrem. Po rozpinkání jsme začali počítat body. Eliška měla
velkou převahu, ale měla se mnou trpělivost. Pak si dala jednu hru s Petrem.
Celkem si ho dávala, i když on to popíral, ale konečné skóre mluvilo za vše :)
Stavili jsme se domů pro plavky a
jeli se zchladit na přehradu. Potom Petr ukuchtil výborný sojový maso na medu a
jen co nám trochu slehlo, vyrazili jsme bouldřit na Kotelnu. Když jsem jela do
Brna, říkala jsem si, že Eliška bude nejspíš nerozlezená, kvůli dlouhé pauze,
díky zraněnému kotníku. Očekávala jsem, že polezeme jen tak na pohodu kvůli její
indispozici. Hned po prvním bouldru mi bylo jasný, že jsem se spletla. Eliška s Péťou
lezly po takových hnidách, že jsem tomu vůbec nechtěla uvěřit. Holky mi vzaly
iluze o mém „tvrdém“ tréninku. Myslela jsem, že poslední dobou drtím jak ďas,
ale ukázalo se, že leda tak prd :) Díky holky, za nový příliv motivace. Teď
vím, že musím lízt po menších chytech, delší nátahy a silovější kroky, jinak si
už s váma nezalezu.
Večer zakončujeme u Péti a Banána
Bengem,Carcassonne, pivem a vínem.
7. den
Eliška naplánovala několik
aktivit, s tím, že se rozhodneme, kterou zvolíme podle aktuální síly,
času, počasí a chuti.
Kras - Vaňousy - fotil Péťa Handlíř ... Stačí si trochu postěžovat, že nemám žádný fotky a hodný Péťa s Eliškou se o to postarají :) |
Pojedeme bouldrovat do Krasu,
zněla konečná volba. Málokomu se v Krasu líbí, tak jsem neměla žádný velký
očekávání. Petr měl restday a četl si. S Eliškou jsme se rozlezly a šly pokusovat
její projekt (teď už i můj). Je to prý nějaký 6C+? ale mě to přijde těžší. Je
to dlouhý traverz po lištách s jedním cruxem uprostřed. Zkoušely jsme jen
tenhle bouldr, ale protože se mi líbil, tak mi to ani nevadilo. Čas i síly
nemilosrdně ubíhaly a mně se blížil čas odjezdu. Ještě jsme se stihli vykoupat v lomu a jeli směr autobusák. Měla jsem pocit, jako bych v Brně
strávila minimálně týden. Tolik jsme toho stihli. Už se těším, až vám to budu
moct oplatit. Stačí napsat, kdy přijedete, a já připravím zážitkový víkend :)
Ano, jsem zapšklá, nesnášenlivá
důra. Úplně bezdůvodně mě rozčilovala tato milá paní, která si jen chtěla
udělat pohodlí a měla roztažený nohy tak mocně, že jsem myslela, že si je
vykloubí. Neustále se o mě otírala svou měkoučkou sádelnatou rukou a to celé
tři hodiny. Jsem protivná potvora. Chudák paní se chtěla jen přitulit a mě to z nějakého
nepochopitelného důvodu nebylo příjemné. Příště si koupím místenku na obě
sedadla.
JanaOlše