Vysoké Tatry 4. – 6. července 2014 / Nikdy v životě jsem nebyla v Tatrách a to jsem chtěla změnit
Nikdy v životě jsem nebyla v Tatrách a to jsem chtěla změnit. Peťův tatínek tam na rozdíl ode mě strávil velkou část svého mládí, toho je potřeba využít. Požádala jsem teda Peťu, jestli by nedomluvil společný výlet do Tater, nějakou spíš lehkou turistiku, protože se nechci přecenit a chci si to spíš otestovat a až potom případně zkusit nějaký náročnější přechod, nebo delší trasu. Tento můj požadavek si zapamatujte, ještě na něj přijde řeč.
Bohužel se nám nepodařilo sehnat místo ve vlaku, kterým bychom ve čtvrtek večer vyrazili a dojeli brzo ráno na místo. Takže jsme museli vzít za vděk naprosto neromantickým autem. Nedá se nic dělat. Ve čtvrtek večer, před odjezdem, jsem nervózní, odmítám zajít na společné pivo a poctivě balím. Bojuji mezi touhou mít všechno potřebné a nemít krosnu těžkou padesát kilo. Musím se pochválit (teď hodně předběhnu), že jsem využila vše, co jsem si vezla a zároveň mi nic nechybělo! Je pátek pět hodin ráno a vstáváme, z postele jsem vyskočila bez problémů, jsem hrozně natěšená! V šest třicet startujeme motor a vyrážíme (ano, jsme hrozné brzdy, ale přísahám, já jsem byla stejně rychlá/pomalá jako zbytek party) – já, Peťa, Peťův taťka a brácha. Po cestě hodně spím, je to jeden z účinných způsobů jak vydržet mou nedočkavost.
Po šesti hodinách přijíždíme do Starého Smokovce, jen neradi platíme přes pět euro za parkování na jeden den, kontrola batožin a míříme na „zubačku“ (to slovo jsem prostě musela dát do uvozovek, neustále jej zapomínám a přijde mi vtipny), která nám za sedm euro ušetří výšlap na Hriebenok. První den máme naplánovanou trasu na Téryho chatu (já říkám Teryho, protože mi to připomíná Terryho Foxe, čímž se omlouvám panu Térymu, že mu mrvím jméno). Na začátku hodně lidí, ubývá jich až po zastávce na Zámkovského chatě. Úplně na začátku jsem se bála, abych to zvládla, slibovala jsem si, že nesmím rozhodně remcat nahlas (povolila jsem si remcání jen v duchu, tajně). Nakonec jsem překvapila sama sebe, protože jsem prostě šlapala, šlapala, krosna byla sice těžká, ale dařilo se mi to moc nevnímat a jen si užívat tu přírodu a pohyb.
Nejdrsnější mi přišel závěrečný výstup kamenitým terénem na Teryho chatu, ale i tam se mi podařilo neremcat, dokonce ani v duchu ne (yes!)! Užila bych si i pohled na kamzíka pod náma, ale to bych nesměla být tak slepá. Okolí Teryny se mi hrozně líbilo, konečně jsem na vlastní oči viděla horské pleso a všude kolem byly už opravdu vysoké hory, do toho velmi vzdálený výhled na nížinu v dálce. Krása!
 |
| Na cestě k Téryho chatě |
 |
| Před Teryho chatou |
 |
| Mystická krajina u Teryho chaty |
Pan Handlíř (Peťův taťka) nám večer ještě ukazuje sedlo, které budeme druhý den přecházet, doufám, že jsem ho blbě pochopila a on ve skutečnosti ukazoval úplně jinam. Ani po kontrole dalekoholedem rozhodně nevidím žádný náznak něčeho, co by mi přišlo reálné na přechod, je to nějaké příkré a zasněžené. Uvidíme zítra, ale asi se začínám bát. Chatař na Teryně byl zvláštní, uvítal nás slovy, co tam pohledáváme a potom dodal „Lebo já som v plese našel hovno, prepáčte, že to musím takto povedat!“ Potom už byl víc v pohodě a usmálo se na nás štěstí, uvolnily se čtyři postele a my mohli spát v pokojích a ne na podlaze v kuchyni. Dva ze tří mužů v pokoji chrápalo, nula ze tří žen v pokoji chrápalo. V noci jsem omylem žďuchala do Peti, ať nechrápe, omlouvám se, on byl ten třetí, držel partu s holkama a nechrápal.
Druhý den vstáváme relativně pozdě a vyrážíme až kolem desáté. Kolem plesa, začínáme stoupat, potom začíná lehký terén, který už ale vyžaduje jako nohy, tak ruce, doufám, že to nebude o moc horší. Přicházíme k rozcestníku dole pod sedlem a já se snažím být klidná, jdeme po žluté turistické stezce, to nemůže být nic hrozného, sice pořád nevidím, kudy by se reálně dalo jít, nechápu, co tam ti človíčci nahoře dělají, ale je to prostě žlutá, to půjde. Chvilku odpočinek, sedíme, kocháme se a v tu ránu slyším výkřik, rychle se podívám směrem k sedlu, pod něj k suťovišti a vidím nějaký pytel připomínající lidské tělo, jak se valí suťoviskem, ruce, nohy, tělo se valí bez jakékoli kontroly hroznou rychlostí. Odvracím pohled, to přece nemůže být člověk! Bohužel je, kluci to viděli ještě dřív, jedna turistka spadla skoro úplně zvrchu, několik desítek metrů se „klouzala“ po zadku přes sněhové pole, nabírala rychlost a když dorazila ke kamení, tak přišel hodně škaredý a nebezpečný střet. Byli jsme docela daleko, naštěstí dole u nástupu pár metrů od ní byli další dva lidi a hned paní přispěchali na pomoc, byla při vědomí. Při pohledu dalekohledem jsem viděla, jak má celý obličej rudý od krve, seděla, volala se horská služba, za chvíli přiletěl vrtulník a rozjela se záchranná akce. Věděli jsme, že se jedná o paní, která s dcerou večer předtím seděla u vedlejšího stolu a hrály spolu karty. Je to děsivý pocit, z místa, kam mám jít za chvilku i já právě spadl člověk a měl štěstí, že se nezabil. Začínám se bát a snažím se zklidnit. Později jsem si našla na webu, že paní měla podezření na zlomeninu nohy, posekanou hlavu a něco s krkem. (teď se vraťte k prvnímu odstavci a znovu si jej přečtěte)
 |
| Spouštění panďuláka/záchranáře, kousek nad ním skupinka se zraněnou turistkou |
Už jen dostat se pod nástup mi přišlo divoký, kamení mi ujíždí pod nohama, snažím se být opatrná, našlapovat pomalu. Došli jsme k místu, kde paní dopadla, čeká mě pár schodů ve sněhu, už teď mám fakt strach, sklon terénu mi přijde hodně velký. Jsem na začátku skalního výstupu, asi trojkový terén zabezpečný řetězy, i tak se dost bojím, krosna na zádech mi překáží. Kombinace sklonu, nezkušenosti z horského terénu, pádu té paní… Soustředím se na dýchání, na to, abych měla jistotu, že noha stojí a nesklouzne (díky bohu za Vibram!), řetěz je moje nové ztělesnění života a „bezpečí“. Jdu jako první, jdu pomalu, dýchám, dýchám, zastavuju se, kde to jde, nádech, výdech a zase pár kroků. Odmítám se rozptylovat skutečností, že za námi se asi začne díky mé „rychlosti“ tvořit vláček. Kašlu na to, prostě jdu, jsem opatrná, mě se nestane to, co té paní, klid!!! V půlce krátký odpočinek, možnost pro rychlejší nás předběhnout. A jde se zase na věc. Jde to dobře, dokud nedojdu do místa, kde řetěz nekompromisně končí, uvězněný pod sněhem. Začínám být fakt nervózní, dochází mi, že jsem právě došla do místa, odkud ta paní spadla, uklouzla. Na zádech mám krosnu, na moje poměru docela velkou a těžkou. Přemýšlím, jak místo vyřešit, bezpečně, hlavně bezpečně! Mezi skálou a sněhem je úzká štěrbina, zkouším, jestli to nejde přes ni, ale krosna na zádech mě nepustí. Začínám pociťovat nastupující pocity paniky. Peťa jde hned za mnou, celou cestu mě jistí a psychicky podporuje. Vidí, že mám potíže. Navrhuje, ať si sundám baťoh, že on mi s ním pomůže a pak si ho vezmu zpět. Bojím se, bojím se o sebe, bojím se o něj, ale nějak se to přece vyřešit musí, za námi jsou lidi, nemůžu tady stát, musím se hýbat dopředu. Cesty zpět není, klid! Sundávám krosnu, Peťa mě obchází, skoro nedýchám, zvažuju, jestli se na něj mám vůbec dívat, sleduju jeho boty, hypnotizuju je pohledem, aby držely a neklouzaly, modlím se. Peťa vše zvládá, pomáhá mi s krosnou a já nastupuju na sníh, nebo spíš led, přidržuju se neexistujících „chytů“ na skále a přelézám tento úsek, podělaná strachy. Klepou se mi nohy, ale vím, že to nejhorším musím mít za sebou. Nasazuju krosnu a už jsme kousíček od vrcholu sedla. Yes! Nahoře je místo, takže je čas na vrcholovou fotku, mám fakt hroznou radost, ale zároveň si opakuju, že toto je teprve půlka z cesty, že i sestup bude určitě ještě náročný.
 |
| Vrchol! (první půlka je za námi, sestup před námi) | | | | | | | | | | | |
První pasáž je v pohodě, kamení, suché, oproti výstupu pohoda – dokud nedorazíme opět k mému oblíbenému zamrzlému sněhu v příkrém sklonu. Dýchat, opatrně nastupovat, překonávám to, uf! Už máme Zbojnickou chatu na dohled, vypadá to kousíček, ale zdání klame. Potřebujeme pauzu, rozkládáme si věci na kamenech na sněhovém poli, užíváme si sluníčka, čerstvého vzduchu, náhledného výhledu a hlavně toho pocitu, že máme sedlo za sebou. Zbytek cesty už si užívám, je to už zase jen chození, žádné nebezpečné pasáže. Jen mi přijde vtipné, jak ta chata celou dobu vypadá blizoučko a přitom je to ještě taková štreka. Zbojnická chata působí úplně jiným dojmem, než Téryho, je světlejší, lidi mi přijdou usměvavější. Přišli jsme hodně brzo, cesta byla sice náročná, ale docela krátká. Na místě potkáváme Foba s bandou z Brna, svět je malej. Fob to tady má evidentně prošlápnutý, nasávám inspiraci a tipy na další výlety, taky trochu nasávám jeho vynikající medovinu, mňam. Po jídle vyrážíme ještě na malou procházku a cestou objevujeme krásnej kámen, pro bouldrování jako stvořenej. Máme sice všichni pohorky, ale na ty čtyřky, pětky, co jsme si vymysleli to stačí. Miluju bouldering! Tatry mě sice zasáhly do srdce a vím, že se sem budu chtít vracet, ale i blbá půlhodinka lehkého bouldrování mě nabila energií, tohle je prostě sport mého srdce. V noci spíme s dalšími lidmi bez rezervace v jídelně a je to pohoda, až na ty chrápače, ale „ccc“ je naštěstí spolehlívé, ráno jsem slyšela, že někteří jiní používali spíš lokty do břicha, prý to taky pomáhalo.
 |
| Pohoda po překonání Priečného sedla |
 |
| Bouldering!!! |
Třetí, poslední den, budíček v šest, jídelna se musí připravit na nový den. Místní čaje zbožňuju, jsou vynikající! Po ubytované za půl eura, paráda, měla jsem jich na Zbojnického chatě tak pět. Snídaně na horách, venku na sluníčku, pěkně vydatné, toho se nemůžu nabažit. Po sedmé vyrážíme Velkou studenou dolinou dolů, zpět na Hrebienok. Krásná procházka, nenáročná, ale překrásnou přírodou, která se po každé zatáčce mění do jiné podoby krásy. Líbí se mi ty kontrasty měsíční krajiny ze včerejška a bujné zelené přírody s tekoucí říčkou Velké studené doliny. Cestou narážíme na kamzíky a mě se plní touha, vidět je nablízko, jeden z nich došel na několik metrů k nám a zatarasuje cestu další skupince. Nohy už mě sice bolí, stehna bručí, jsem taková uondaná, ale nestěžuju si a užívám si to. Poslední skvělá tečka za výletem je sjezd z Hrebienku do Starého Smokovce na koloběžkách. Vždycky jsem si je chtěla zkusit a tady toho využívám, celou cestu se musím usmívat, jak se mi to líbí, je to parádní. Dolů dojíždím úplně nadšená. Nasedáme do auta a já doufám, že se zase brzo vrátím a objevím zase další kousek nebo raději kus Vysokých Tater.
 |
| Nádhera Velké studené doliny |
 |
| My boys |
 |
| Lepší závěr si neumím představit |
Eliška
