BWC Innsbruck a
všechno kolem
Ve čtvrtek 15. května jsme se s Peťou a Honzou vypravili z Třebíče do Innsbrucku. Cílem byla Peťova vysoce utajovaná účast na jeho prvním svěťáku v boulderingu. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem to vydržela a až do odjezdu nikomu neprozradila, co budeme o víkendu dělat. Být to na mě, tak to vykládám na potkání, ale Peťa si přál zažít si to v klidu a nějak to nepropagovat. Česká televize už tak mlčenlivá nebyla a vlastně ze mě potom tíži tajemství sejmula, za což jí děkuji. Reportáž z Boulder X, který Innsbrucku o týden předcházel ke shlédnutí zde, doporučuji zejména lezcům-básníkům, pan moderátor perlil: ODKAZ (11:07)
Cestou pršelo, na místě pršelo, v průběhu celého pobytu
pršelo, pršelo i cestou nazpět a pršelo i v noci z neděle na pondělí.
Díky bohu prostor závodů byl v tomto ohledu skvěle připravený a krásný
velký deštník nás všechny chránil před nepřízní počasí. Protože jsme dorazili
ve čtvrtek relativně brzy, měli jsme čas si projít město, které je prostě
nádherné, krásné historické staré město, řeka a hlavně všeobjímající hory všude
kolem.
V pět hodin už jsme stáli u registračního stanu a těšili se, že
to už opravdu začíná! Bylo super už během registrace vidět všechny lezce a
lezkyně, které vídám jen z online přenosů IFSC, hodnotit která holka
vypadá líp nebo hůř než v televizi, kdo je jak vysokej, poďobanej, jaký
mají oblečení a vůbec nasávat tu atmosféru.
Páteční ráno je den D! Izolace se uzavřela a my měli moře
času, než to všechno začne a hlavně než Peťa nastoupí. Začala kvalifikace
v systému od nejlepších po nejhorší. Peťa šel na řadu 26. ve své skupině A
= cca dvě hodiny čekání, ale stálo to za to! První boulder, kolmáč (možná i
mírně nakloněný profil), technika, v cestě dvě struktury na nástup, řezka
zóna, řezka na nohu a už jen top. Tušila jsem, že top by mohl padnout, ale
tohle jsem nečekala – FLASH! Paráda, super pocit, byla jsem nadšená. Fotečky
nafocený, video natočený a hlavně nečekaný úvod kvalifikace.
Boulder č. 2 už vypadal drsněji, ale na zónu jsem Peťovi
věřila, první pokus byl solidní, ale bohužel ze zóny Peťa spadl, jen ji
tečoval. Další pokusy už tak dobré nebyly. Jde se na třetí boulder, který
nedávali ani mnozí favoriti ani do zóny. Začínalo se náskokem do struktury a
oblého chytu. Ani tady se zóna nepodařila. Čtvrtý boulder byl opět vypečený,
holt se postupně přitápělo. Z krkolomného nástupu bylo potřeba skočit
jednou rukou do oblé struktury a zároveň si přiskočit trojúhelníček, který ve
velkém převise příliš nedržel. Pět minut pauza a jde se na poslední boulder,
který byl v mírném převise po oblinách a tam to Peťa nabombil,
v prvním pokuse se dostal do zóny, v dalších pokusech bylo vždycky
mírné zlepšení, ale bohužel do topu to nestačilo.
 |
| Boulder č. 2 (moje nová tapeta na mobilu) |
 |
| Boulder č. 3 – HOP, ČAP… down |
 |
| Boulder č. 4 |
Ve výsledku tedy 1 top na 1 a 2 zóny na 2 pokusy (1t1, 2b2). Bohužel rozhodčí na pátém bouldru napsal špatně výsledek a napsal jeden pokus na zónu víc. Když jsme šli výsledek reklamovat s tím, že máme vše na videu, tak nám bylo řečeno, že na reklamace je prostor pouze 5 minut po vyvěšení výsledků, jinak smůla. Holt chybama se člověk učí, ale stálo to Peťu hned čtyři místa! Takže za nás je výsledek 41. z 81 borců, za IFSC oficiálně 45. Toto byla jediná poskvrnka na jinak super zážitku z prvního svěťáku, který jsem prožívala skoro jako bych závodila sama.
Další nervy nám samozřejmě připravil Áďa, který do semi
postoupil s odřenýma ušima z 10. místa ve své skupině. Celou dobu
jsme počítali pokusy nejen jeho, ale všech potenciálních účastníků semi, jak mu
to vychází. Štěpa zalezl taky dobře, jen škoda, že neposlal technickou jedničku
ve skupině B přes velké struktury. Potom jsme si ještě počkali na kvali holek,
kde jsme fandili Silvě a Peti.
V sobotu nás čekalo semifinále a finále. Byl to dlouhý
den, plný stání, ale hlavně byl naprosto úžasný! Na semifinále bylo ještě
otevřené sezení pro diváky, takže jsme si ho užili perfektně. Výhled jsme měli
na všech osm bouldrů (čtyři klučičí, čtyři holčičí) a mohli jsme si ukroutit
hlavy, abychom viděli vše důležité. Nejvíc jsme samozřejmě fandili Adamovi,
který dlouho vedl a nakonec do finále postoupil z třetího místa za
Kiliánem a jedním Italem, jehož jméno si zatím nepamatuju, ale jestli se zase
dostane do finále, tak to napravím, slibuji. Holky měly docela zajímavé
výsledky, Alex Puccio pohořela na technice, asi by měla trénovat jen ve
Fontáči, Julia Wurm taky nezalezla dobře, takže ve finále byly i nové tváře,
což mám vždycky ráda.
Finále mě nejdřív šokovalo tím, že už dvě hodiny před
začátkem programu (tj. ne před začátkem lezení, to začínalo až za tři hodiny)
se před jevištěm štosovaly davy lidí. Bohužel sezení bylo určeno pro „VIP“,
nevím, co to znamená ve světě lezení, ale provokativně se tam začali usazovat
důchodci, děti a jejich rodiče. V tu chvíli jsem nebyla moc přátelský
člověk a neměla jsem je moc ráda. Nezbylo nám než utvořit diskusní kolečko a
v něm přečkat do začátku celé akce. Se Silvou a Štěpou to docela uteklo.
Z finále holek si toho moc nepamatuju, protože jsem pořád sledovala kluky,
tajila dech u Adamových flashů na prvních dvou bouldrech, kde se ostatní kluci
spíš trápili. Kilián na jedničce skoro taky flashoval, jeho koordinace při
dvojtém skoru byla úžasná, ale pokazil to pak v zóně, tak si dal repete.
Ostatní v jedničce nasekali fakt hodně pokusů, než se celý zkoordinovali
do skoku. Adam šel vše staticky a stihl si ještě vyměnit oční kontakt s diváky.
Dvojka, zase skok, zase hodně pokusů, ale jak pro koho, Adam si opět vyhrál
s pozicí těla a do prvního chytu po nástupu si prostě šáhl. Na trojce jsem
byla schopná vsázet vlastní peníze, že to Adam zase flashne – už zmíněný kolmý
až položený profil, technika, struktury, easy. První pokus, střelila noha hned
při nástupu. Druhý a třetí pokus jak přes kopírák, Adam tam zvláštně spekuloval
s nohama a nakonec spadl. Ve čtvrtém pokusu konečně dal top dle stejného
receptu jako kluci před ním. Čtvrtý boulder měl rozhodnout. Nervy byly na
pochodu, všude kolem fandili místní Kiliánovi, vedle toho naše česká enkláva.
Adam nastoupil a hned v prvních sekundách pokusu ho rozhodčí sundávají
z bouldru, údajně špatně nastoupil. My jsme bohužel stáli vzadu a na nástup
jsme neviděli, takže na vlastní oči jsme nic neviděli. Hrůza, tento pokus stál
Adama první místo. Kilián mu nedal šanci a boulder topuje v prvním.
Evidentně nemám telekinetické schopnosti a moje prosby „spadni, spadni“ vůbec
nepomohly.
Celej den na nohách, po finále jsem teprve pocítila jejich
únavu v plné palbě. Měla jsem pocit, že někdo vzal kladivo a praštil mě do
obou kolenou zepředu, vedle toho mi někdo nalil beton do beder a vůbec mě
zfetoval. Vydali jsme se autem cestou nazpět. Nebyla jsem schopná řídit, pršelo
a já neviděla na víc než pár metrů, což v rychlosti 120 km/h není zrovna
příjemný pocit, takže jsem celou cestu nechala na Peťovi, který odřídil se
dvěmi pauzami celou cestu až do Brna. Já byla tak mimo, že jsem se jen cestou
budila a konstatovala „jedeme“, „stojíme“, „jedeme“, „stojíme“ apod. Na konci
jsem měla pocit, že mě někdo zfetoval a unesl z Rakouska do Česka.
V deset ráno zaléhám úplně grogy do postele. A zítra do „školy“ (tak říkám
práci, když se mi tam nechce)!
Shrnutí:
- Plňte si svoje sny bez ohledu na cokoli a kohokoli!
- Innsbruck je nádherný, ale nezapomeňte si vzít podvlíkačky a deštník
- Fandit muži svého srdce je stejný adrenalin a skvělý pocit jako sama závodit
- Díky Adamovi za úžasné finále
- Už se nemůžu dočkat Mnichova!
Speciální postřehy:
- Verhoeven zažíral žal z nepostupu do finále husou se zelím a knédlem v místní putyce
- Nakupovat v EURech má svoje výhody, prostě si to nepřepočítávejte, plaťte kartou, kupte si třeba nádherný kalhoty E9 jako já, a plačte až doma, až dojde výpis z kreditky
- Rei Sugimoto je naživo ještě hezčí než v přenosech, ale neříkejte to Peťovi
Eliška Pudová
