MČR v boulderingu Teplice nad Metují
Aneb
Jaké to je, sdílet stan s vícemistryní a
postoupit do finále
Snažíme se najít nejvhodnější místo pro stan. „Není to nějak
z kopce?“ Vplouvám do stanu a testuju sklon. „Asi jo.“ Posouváme stan o
kousek níž. „A teď?“ , ptá se Zuzka. „Já nevím, já to nepoznám, pojď to zkusit
ty.“ Zuzka zkouší a s umístěním stanu souhlasí.
Všichni jsou už rovnoměrně rozeseti po okolních stanech a
ukládají se ke spánku. I já spokojeně ležím, ale ne na dlouho.
Zuzka: „Mě něco tlačí do zad“
Já: „tak to posunem ať nejsi ráno rozlámaná“
Stan zase o kousek posouváme a zůza testuje zdali je vše
v pořádku.
Zuzka: „Teď máš ten drn pod zádama ty.“
Z vedlejšího stanu slyším škodolibý smích Káti a
Jirouse. Taky se směju a posouvám stan zase o kousek níž. Konečně je sklon jak
má být a po drnu ani stopy.
Já: „Necítíš tu hovno?“
Zuzka: „Asi jo“
Já: „Ježíž to byl asi ten drn.“
Naštěstí tomu tak nebylo a my se konečně uložily ke spánku.
Ráno rychlá snídaně. Jsem nervozní a moc toho nedokážu sníst.
V hlavě si přehrávám příběhy těch, kteří mě děsili, jak
na MČR v Teplicích sotva odlepili zadek od žíněnky. Jdeme se
zaprezentovat. Dostávám ionťák a teprve teď se dozvídám, jestli začínají kluci
nebo holky a v kolik máme být v izolaci. Začínáme my a v izolaci
musíme být za půl hoďky. Jsem ještě nervoznější. Jdeme si do auta pro věci,
cestou do izolace asi pětkrát na záchod a rychle se rozcvičit.
Všechny závodnice vypadají tak klidně. Jen mě se chvějí
kolena a hořekuju, že už nikdy nepůjdu závodit. Na řadu jdu jako desátá. Bára
si mě odvádí do meziizolace. Pořád do kola se jí na všechno ptám ale odpovědi
moc nevnímám a tak se ptám znova a znova. Jsem v tranzu. Chce se mi na
záchod. Možná se mi chce i trochu utéct. Slyším diváky jak povzbuzují
a komentátora jak komentuje výkony závodnic co šly na řadu
přede mnou.
A je to tady. Jdu k prvnímu bouldru. Tam mě přivítá
milý kluk. Vysvětlí mi co můžu a nemůžu brát, kde bouldr začíná a kde končí a
zbytek už je na mě. Z první bomby dolézám do zony. Snažím se to vymyslet
co nejmíň silově. Plazím se koutkem, a celá odřená padám stále ze stejného
místa. Čtyři minuty uběhly. Jdu si sednout zády ke stěně a čekám čtyři minuty
než budu moct jít na druhý bouldr. Mám docela dost nakydáno, tak sklepávám co
to jde.
I v druhém bouldru se mi daří dát zonu na první.
Většina holek do ní šla z velký dobrý nohy. Z té jsem tam nedosáhla a
musela jsem zapatovat humus vrutík, z né úplně dobrých chytů. To se mi
povedlo jen jednou a pak už to byly jen takové marné pokusy. Káťa Pavlovičová,
je taky menší postavy a říkala, že tam z tý dobrý nohy prostě skočila. No
jo, holka betonová to je. Já jsem spíš holka máslovitá a asi bych to takhle
neudržela. Nicméně vím, co musím trénovat.
U posledních dvou bouldrů mám okno. Vůbec netuším jak
vypadaly a kde byl problém. Možná si to nepamatuju proto, proto že jsem do nich
víceméně nenastoupila :D
Já, Péťa Tefelnerová, Míša Zbořilová a Gábina Houdová jsme
měly shodně dvě zony na dva pokusy a to nám stačilo na postup do finále.
Ostatním holkám to uteklo většinou o jeden pokus navíc, mezi nima byla i Káťa
Prokopová, Eliška Pudová a Domča Dupalová.
Má první reakce byla spíše negativní. „Co sakra budu dělat
ve finále? To bude ostuda“ ale po malé chvíli jsem zjistila, že mám hroznou
radost. Naprosto jsem předčila své očekávání. Můj cíl byl, nebýt poslední, což
se mi třeba na BOULDRU X nepodařilo.
Protože jsem byla v závodním rauši, nic si nepamatuju.
Všechno mi splývá, je jakoby rozmazané, sem tam díra kterou si časem vyplním
nějakou nevinnou lží, jako třeba, že jsem z kvalifikce postoupila
z prvního místa a Nellynu jsem roznesla na kopytech :D
Večer vymýšlím taktiku jak porazit holky. Od táty jsem
nedávno dostala pepřák, tak mě napadlo, že bych jim to trochu opepřila. Kdyby
neviděly, měla bych aspoň malou šanci je přelízt. Stačilo by tak málo. Počkat
si až budou všechny pěkně v izolaci, vzít si na sebe skafandr
s plynovou maskou, přelepit název pepřový sprej, nahradit ho nápisem
osvěžovač vzduchu a malinko jim to tam osvěžit :)
Útržky co si pamatuju I
Mám jedinou fotku, co mi poslal Jirous, jinak nic, protože
jsem si vzala vybitý baterky do foťáku
Zuzka postupuje do finále ze 4.místa
Jirous postupuje do finále z 6.místa.
Nevím jak je to možné ale z původních osmi postupuje
dvanáct kluků.
Klučičí bouldry v kvalifikaci nebo ve finále(nejsem si
jistá kde to bylo) byly docela napálený.
S největší lehkostí a elegancí lezl mlaďoch Roman
Kučera
Nejhezčí účes měl Michal Uhříček
Svalnaté paže a vyrýsované záda měli všichni kluci… ježíš,
mě už se asi zase zapalujou lejtka..
FINÁLE
V noci se budím. Mám trochu mokré nohy ale než se
stačím zamyslet odkud vítr vane, už zase spím. Probudím se podruhé a mám pocit,
že jsem mokrá úplně celá. „Zuzko? Nezdá se ti, že je tu mokro?“ Zůza posvítila
čelovkou. Spacáky bychom mohly ždímat. Opřela jsem se o károšku, ruku mi zalila
voda a karimatka zmizela v hlubinách… Tak tomu říkám vlhké sny.
„Co nám to ten Bažant půjčil za stan?!“, rozčilujeme se.
Oblíkám mokrý kalhoty a vbíhám do deště zjistit, jak na tom jsou ostatní.
Všichni jsou v suchu. Zuzka běží v kalhotkách a tričku vzbudit
Jirouse. Ten má naštěstí ještě jeden stan. Aby si to užili všichni, budíme je
taky. Běžíme za Terkou s Bresťákem, jestli nám půjčí klíče od jejich auta,
že by jedna z nás spala srolovaná na zadní sedačce. Terezka nám klíče
ochotně vydá. Pak budíme Káťu, která si v klidu a suchu spala v autě.
Navrhuje, že si půjde lehnout někam do Teplic na zastávku, abychom byly
odpočaté na zítřejší(dnešní) finále. Tomu jsme se spíš zasmály a dál laborovaly
kam s námi. Jirous obětavě staví stan. Káťa nevydrží pohled na polonahou,
promočenou Zuzku a podává jí z auta bundu. Mě půjčuje svojí karimatku a
flísový povlak na přikrytí. Stan stojí. Vklouzávám do něj a koukám na hodinky.
S úlevou zjišťuji, že je 5:00. Už jen tři hodiny v tomhle vlhkém
hegeši a budu vstávat. Pod hlavu si
dávám místo polštáře mokré kalhoty a poslouchám jak déšť bubnuje do stanu.
Zuzka s Káťou spaly v autě, bez károšek a Zuzka ještě k tomu
v mokrým spacáku.
Ráno se musíme smát. Všude kam oko dohlédne je sucho, jen
náš stan se topí v malém rybníčku. A my myslely, že nám Jirka půjčil
šmejdskej stan. Snídám ještě míň než včera. Přešlapuju z místa na místo.
Možná je to nervozitou a možná vlhkým oblečením co mám na sobě.
Dnes začínají lízt kluci. K jejich finálovému snažení
toho bohužel moc nenapíšu, protože si téměř nic nepamatuju. Jako bych tam snad
ani nebyla. Příště si tedy vezmu poznámkový bloček. Kdyby měl někdo touhu, toto
mé okno doplnit, budu jen ráda.
Káťa mi půjčila svého antidepresivního Bohouše aby mi
přinesl štěstí. Šla jsem jako čtvrtá. Vylezla jsem z izolace, mávla na
diváky, sundala mikinu a šla mrknout na
bouldr. Na pohled vypadal hezky. Jeden nebo dva trapný pokusy o nástup mě
nerozhodily. Srovnala jsem si líp ruce a po mini lištách dolezla až do zony
ze který jsem spadla. Byla jsem nadšená. Poprvé jsem si připadala jak
závodník. Asi jsem tak nevypadala a výkony taky nepodávala ale pocit jsem měla
skvělý. Davy lidí za zády povzbuzovaly a já se snažila jako nikdy předtím. Zonu
jsem vždy jen pohladila, čas utíkal jak voda a mé snažení na jedničce skončilo.
Takže nula, říká rozhodčí a dává mi papírek k podpisu. Fakt? Nula? Je mi
z toho trochu smutno, myslela jsem, že mi zonu uzná. Ale je pravda, že
jsem jí asi dvě vteřiny nedržela. Podepisuju a jdu si sednout. Jsem zvědavá
jaké překvapení mě čeká na dvojce. Koukám na nástupový chyty a musím se smát.
Obliny jsou moje velká slabina. No, a v tomhle bouldru by člověk lištu
těžko pohledal. Levačkou se začínalo v docela dobrý bouli, ale ta pravá
boule, to bylo čistý zlo. Měla tvar velkýho prsa, ale dost povadlýho. Takže
nástupový chyty, pro mě byly i konečný. Čtyři minuty jsem se s nima
mazlila a nic z toho.
Na trojce jsem udělala asi dva kroky. Byly pro mě fakt
těžký, takže i z toho mám radost.
A na čtyrce to bylo obdobný. Škoda, že nelezu líp. To bych
si to užila ještě víc. Každopádně je to obrovská motivace. Hrozně moc mě to
bavilo. Před závody jsem si nebyla jistá, jestli preferuju OS nebo flash
kvalifikaci… ale teď už mám jasno. OS jednoznačně vede.
Po závodech jsem si ještě chvíli zkoušela bouldry.
V jedničce jsem v pohodě dolezla do zony… stačilo dát nohu níž a
nepřikládat ruce k sobe. Ale po bitvě je každý generál, nebo jak se to
říká.
Útržky co si pamatuju II
Musím se naučit držet povislý prsa.
Nelly Kudrová, Zuzka Ulrichová a Péťa Růžičková lezly úplně
jinou ligu než zbytek startovního pole
Zuzka nečekala tak dobré umístění, předčila své očekávání a
já jsem ráda, že se jí to povedlo.
VÝSLEDKY
- Štěpán Stráník
- Ondra Nevělík
- Roman Kučera
- Jaroslav Petečel
- Martin Oliva
- David Kozel
- Petr Handlíř
- Jirous
- Michal Štěpánek
- Honza Šolc
- Michal Uhříček
- Marián Šeliga
- Nelly Kudrová
- Zuzka Ulrichová
- Petra Růžičková
- Karolína Nevělíková
- Lenka Frühbauerová
- Káťa Pavlovičová
- Péťa Tefelnerová a Míša Zbořilová
- Gábina Houdová
- JanaOlše
