Do nemocnice jsem se těšila jako by to měla být dovolená. Takový útěk od starostí. Měla jsem touhu aspoň na chvíli utéct realitě. V osm ráno jsem měla být na příjmu, vstávala jsem v 7.50, zaspala jsem. Na pokoj mě dali s téměř devadesátiletou paní. Nevypadala ani tak staře, byla vitální a strašně ukecaná. Neměla jsem náladu mluvit. Jí to ovšem nevadilo. Slyšela jsem jí jakoby z dálky něco drmolit. Sem tam jsem jen přikývla nebo řekla se zakaboňeným a souhlasným výrazem v obličeji: „ehmmm“a přitom se snažila tvářit zaujatě. Achjo, možná to nebude až taková dovolená.
Celý den jsem zevlila a musím přiznat, že mě to bavilo. Přečetla jsem dvě knížky. Jediný co na nich bylo hezký, byla obálka. Nemělo to žádný děj, tudíž ani nějaký závěr, pointu..prostě čistý nic.
Večer za mnou přišel pán co mě operoval minule. Byl mladý, sympatický a hlavně jsem na něj byla zvyklá. Proto mě trochu znepokojilo když mi řekl, že mě bude operovat někdo jiný. „Neboj, je dobrej“, řekl konejšivě když viděl překvapení v mém obličeji. Upozornila jsem ho že na složce kterou drží, je jiné jméno a jestli je to opravdu má složka. Moje jméno je pro většinu lidí jazykolam. Obvykle je problém až s příjmením, tentokrát mě přejmenovali na Kláru Olšarovou. Klára nebo Jana, Vždyť to zní úplně stejně
Brzo ráno jsem si musela oblíct andílka. Tentokrát jsem pod ním nesměla nic mít.Zkoušela jsem sestru přemluvit: „Vždyť minule jsem nemusela být na vostro, prosíím“ „NE!!“ odsekla a bylo po diskusi. „Kráva“, řekla jsem si v duchu.Začala se mě zmocňovat panika. Jsem strašně stydlivá, nechci aby mě kdekdo okukoval. Holky co tu byly na praxi mi daly nějaký drogy na uklidnění. Nebylo to vůbec špatný, chtěla bych nějaký i na domu J . Za chvíli mě vezly budoucí sestry na sál a smály se, že jsem úplně sjetá. Na sále mě předaly jednomu chirurgovi, ten se mi představil a pár sekund na to mě měl nahou v posteli. To je frajer, říkáte si. Zas až takovej ne. Nebyla to postel bylo to lehátko, a nahá jsem byla ale hned mě přikryl zeleným prostěradlem. Pak mi narazil něco jako koupací čepici a povídal si se mnou.
Mezitím přišla anestezioložka, sestry a nakonec i druhý, velice pohledný chirurg. Za mnou pípaly nějaký přístroje, kapačka kapala, doktoři si povídali a světlo mi svítilo do očí. Pak mi jen popřáli hezké sny, já cítila jak mi nějaká tekutina putuje rukou a než doputovala k rameni, já byla mimo. Nic se mi nezdálo, ani čas mi neutíkal. Bylo to jako mrknutí. V jednu chvíli jsem byla na sále a z ničeho nic se kouknu, nade mnou stojí oba chirurgové, já jsem úplně nahá a přelejzám si na postel. Ani jsem se nestihla stydět, zase jsem mrkla a chirurgové byli pryč.. vlastně já byla pryč. Byla jsem na jipce. Nechali si mě tam pár hodin a pak odvezli na pokoj.
Noha bolela ale já si to užívala. Protože nebolela tak strašně nesnesitelně jako minule ale jen normálně. To se mi moc ulevilo. Ani jsem nemusela být několik dní pod vlivem opijátů.
Tentokrát sestry nebyly tak vstřícné a docela mě trápily. Jestli jsem si loni stěžovala na ztracenou sebeúctu, tak teď je hluboko pod nulou. Jídlo je taky horší. Houskový knedlík rozmočený v univerzální hnědé omáčce není nic moc, ale to mi ani nevadí. Nemám chuť k jídlu. Přišel se na mě podívat jeden z chirurgů. Skoro jsem ho ani nepoznala. Bez té roušky na obličeji vypadal o trochu starší. On mě poznal. „Jo vy jste spadla z té horolezecké stěny… slečnaaa …. Opršálová, že?“ J Musím říct že je to nejhezčí zkomolenina mého jména jakou mě kdo počastoval.
8 nebo 8- v Juře .. fotil Vláďa Šauli
Ježíš to je dneska den. Paní ve vedlejší posteli teda válí. Neustále krká, prdí, provádí různé potřeby..ale protože nemůže vstávat z postele, mám to v přímém přenosu. Už nechtěla asi po desáté ten den volat sestru aby jí donesla nočník, tak si vyndala nějakej, unudlanej kapesník, že provede potřebu do něj. „Džízis, proooč??“, plakala jsem si pod polštářem. Náš pokoj smrděl jak latrína. Naštěstí tu paní zastavila její dcera co tu byla na návštěvě a donesla jí nočník. No, i pro babču to muselo být těžký a nepříjemný.
Maňas a já
A aby to bylo i trochu o lezení.. je to skoro rok a půl co jsem si tu nohu zlomila. Do teď jsem nemohla běhat, skákat, a doskakovat z větší výšky. Někdy stačilo jen blbě šlápnout a hodně to bolelo. Patičky nešly, nasednutí na nohu taky moc nešlo, na laně jsem lezla na jistotu abych nemusela odskakovat. Školu si musím o rok prodloužit (studuju tělák), po celou tu dobu jsem si pořádně nezalezla. Prostě nic moc. Na druhou stranu jsem dokázala vylízt svou první osmičku, samozřejmě UIAA, zůčastnila jsem se MČR v bouldrech, vánočních závodů ve Slaným a Mejcupu a i když jsem byla vždy mezi posledníma bavilo mě to a měla jsem z toho radost.(Nejzábavnější to bylo ve Slaným). Jak to bude vypadat dál to nevím. Doufám že bez dlažky a šroubů to bude lepší. Zatím nemůžu moc hýbat nohou, natož si na ní stoupnout. Asi bude nějakou dobu trvat než se zas naučím chodit ale doufám že to bude v pohodě. Aspoň ten milý pan doktor to tvrdil, tak já mu budu tedy věřit. Na Boru jsem byla jen jednou a to když jsem se zlámala, tak doufám že mě na jaře někdo obalí molitanem abych se zas odněkud nezkulala a vezme mě tam ještě jednou. Ale něco mi říká, že „offline“ už nepolezu. Jedině že by mi někdo pod ten bouldr dal skákací hrad a já padala do něj, to by bylo asi uplně nejlepčejší.
JanaOlše